Bellarmin
a Suarez k otázce heretického papeže (2014)
Robert.
J. Siscoe
Rozdíl
mezi dvěma názory [Bellarmina a Suareze] se vztahuje k tomu, kdy a jak
ztrácí heretický papež svůj úřad, oba názory se však shodují, že soud o vině
musí být učiněn patřičnou autoritou nebo samotnou provinilou stranou, aby již
papež nebyl považován za papeže. A takový soud a následný zánik práva [na
papežský úřad] není doménou soukromého názoru.
***
Ve vydání Catholic Family News z února 2014
publikoval John Salza příhodnou a obsažnou stať o postoji arcibiskupa Lefebvra k
otázce sedesvakantismu – což je dnes téma, které po volbě Jorgeho Marii
Bergoglia a rostoucím věroučném a morálním chaosu,
který následoval, zaměstnává myšlení mnoha lidí. V tomto článku J.
Salza zmínil dvojí názor ohledně heretického papeže: názor sv. Roberta
Bellarmina, který učil, že zjevně heretický papež ztrácí svůj úřad bez výroku Církve; a názor Suareze, který
učil, že heretický papež ztrácí svůj úřad na
základě deklarace Církve. V poznámce č. 14 J. Salza poznamenává
zajímavý názor k tomuto zjevnému rozporu:
„Je
zajímavé poznamenat, že sv. Bellarmin († 1621) a Suarez († 1617) žili
v téže době a přesto oba zastávali názor, že jejich zdánlivě protikladné
názory jsou učením církevních Otců a Učitelů.“
Je jeden důležitý bod,
který potřebuje vyjasnit, pokud jde o názory sv. Bellarmina a Suareze. I když
skutečně na spekulativní úrovni existuje
rozdíl mezi těmito dvěma, když přijde na praktickou
úroveň, oba názory jsou ve shodě. Rozdíl mezi těmito dvěma názory se týká
toho, kdy a jak ztrácí heretický papež svůj úřad, oba názory se však shodují,
že soud o vině musí být učiněn
patřičnými autoritami nebo samotnou provinilou stranou, aby již papež nebyl
považován za papeže. A takový soud a následný zánik práva [na papežský úřad]
není doménou soukromého názoru.
Názor sv. Bellarmina
(který zastává, že heretický papež automaticky ztrácí svůj úřad) nevylučuje soud o vině ze strany Církve. Pouze
zastává, že soud nezpůsobuje, že
heretický papež ztrácí svůj úřad, ale spíše potvrzuje, že se provinil herezí a jako takový ztratil svůj úřad. To stojí
proti názoru Suareze a dalších, kteří zastávají, že soud o vině a deklarace ze
strany Církve způsobuje ztrátu úřadu.
Jeden názor tvrdí, že Církev soudí papežovu vinu a pak deklaruje, že již ztratil svůj úřad v důsledku
své hereze; druhý názor tvrdí, že Církev soudí vinu a pak vynáší deklaraci,
která způsobuje ztrátu úřadu. Rozdíl
mezi těmito dvěma je více technický než praktický.
Toto jsou dva hlavní
názory teologů týkající se heretického papeže a Církev nikdy neučinila
definitivní soud ohledně toho, který z nich je správný. Důležité je však
poznamenat, že oba názory se shodují v tom, že aby byl úřadující papež
sesazen, musí být ze strany Církve prvně prohlášen za provinilého herezí – ekumenickým
koncilem nebo kolegiem kardinálů. Následující řádky jsou převzaty z Elements of Ecclesiastical Law (Prvky církevního práva) Sebastiana B.
Smithe, D.D., profesora kanonického práva.
„Otázka:
Je papež, který upadne do hereze, zbaven ipso
jure [mocí práva] pontifikátu?
Odpověď:
Existují dva názory: jeden tvrdí, že je na základě Božího ustanovení zbaven ipso facto [skutkem samotným]
pontifikátu; druhý, že je jure divino
[Božským právem] pouze odvolatelný. Oba
názory se shodují, že musí být přinejmenším prohlášen za provinilého herezí ze
strany Církve, tj. ze strany ekumenického koncilu nebo kolegia kardinálů.
Tato otázka je spíše hypotetická než praktická.“
(1)
Jak můžete vidět, rozdíl
mezi těmito dvěma názory se týká hypotetické otázky (otázky spekulativního řádu) – konkrétně kdy a jak ztrácí heretický papež svůj úřad. Na praktické úrovni se oba názory shodují, že musí být učiněn soud o
vině a deklarace – a tento soud patří Církvi, nikoliv jednotlivým katolíkům.
Toto je bod, který každý sedesvakantista, se kterým jsem hovořil, nebo
s ním jinak korespondoval, opomíjel.
Mělo by se poznamenat, že
shora zmíněná kniha kanonisty Smithe byla zaslána do Říma k přezkoumání
[kniha vyšla v roce 1895 – pozn. překl.]. Předmluva ke třetímu vydání
vysvětluje, že kardinál Simeoni, prefekt Propaganda
Fide, „jmenoval dva konzultory [církevní poradce – pozn. překl.], doktory
kanonického práva, aby přezkoumali ´Elements´
a podali mu zprávu. Konzultoři po
prozkoumání knihy, které trvalo několik měsíců, podali každý obsáhlou zprávu
kardinálu prefektovi.“ Jejich detailní zprávy zmiňovaly pět nepřesností nebo
omylů, které byly všechny opraveny ve třetím vydání. Výše zmiňovaný citát
týkající se heretického papeže nebyl mezi požadovanými revizemi. To ukazuje, že
Řím neshledal žádný omyl nebo nepřesnost na tvrzení, že heretický papež „musí být přinejmenším prohlášen za
provinilého herezí ze strany Církve, tj. ze strany ekumenického koncilu nebo
kolegia kardinálů“, aby se to považovalo za jeho ztrátu úřadu. Proto se
schválením Říma zůstalo toto učení v revidovaném třetím vydání, což je
vydání citované výše.
Také stojí za to
poznamenat, že jsem osobně upozorňoval na toto učení kanonisty Smithe velké
množství známých sedesvakantistických apologetů, jak kněží, tak laiků, a
všichni bez výjimky s ním nesouhlasili ... jak by však mohli? Jejich závěr
(že pokoncilní papeži nejsou skutečnými papeži) je nutí odmítat jej, protože přijmout jej by vyžadovalo to, aby
přehodnotili svůj postoj. Jak tomu však příliš často je, když si někdo osvojí
omyl (v tomto případě mylnou premisu) a pak vyvozuje mylné závěry na základě
tohoto omylu, je pro něj velmi těžké ho později odvolat – zvláště, když strávil
roky a roky obhajobou tohoto konkrétního závěru. Kdyby sedesvakantisté přijali
učení kanonisty Smithe (které bylo implicitně schváleno Římem), mohli by
nanejvýš zastávat názor, že budoucí papež nebo koncil by mohli rozhodnout, že pokoncilní papeži nebyli pravými papeži,
což je náhodou postoj, který zastával arcibiskup Lefebvre. Když arcibiskup
mluvil o Pavlu VI. a Janu Pavlu II., říkal: „jednoho dne bude Církev muset
přezkoumat jejich situaci“ a nakonec „možná
bude muset vyhlásit závěr, že tito lidé nebyli papeži (...) není nemožné,
že tato hypotéza bude jednoho dne Církví potvrzena.“ Myslím si, že lze říct, že
arcibiskup by do tohoto prohlášení zahrnul i Benedikta XVI. a Františka, kdyby
byl dnes živ. Na rozdíl od postoje sedesvakantistů není postoj arcibiskupa
Lefebvra v rozporu s učením kanonisty Smithe.
Učení sv. Františka
Saleského, pokud jde o heretického papeže, se také shoduje s učením
kanonisty Smithe. V následující citaci se sv. František Saleský († 1622),
který také žil v době Bellarmina a Suareze, zmiňuje o obou výše zmíněných
hypotetických názorech a také o nutnosti, aby Církev náležitě konala:
„Za
Starého zákona Velekněz nenosil náprsník
s výjimkou toho, kdy byl oblečen do velekněžského roucha a předstupoval
před Hospodina. A tak neříkáme, že se papež nemůže mýlit ve svých soukromých
názorech, jako se mýlil Jan XXII.; nebo být úplně heretikem, jakým byl asi
Honorius. Je-li nepokrytě heretikem, ztrácí ipso facto svou důstojnost a odpadá
z Církve a Církev jej musí buď
zbavit, nebo, jak někteří říkají, prohlásit jej za zbaveného, jeho Apoštolského
stolce, a musí, jako to udělal sv. Petr, říct:
Jeho úřad ať dostane jiný.“ [Skutky 1]
(2)
Všimněte si, že říká, že Církev jej buď musí zbavit (názor Suareze) nebo jej prohlásit
za zbaveného (názor sv. Bellarmina). Bez ohledu na to, který ze dvou
hypotetických názorů člověk zastává, není ponecháno na jednotlivých katolících,
aby vynášeli soud; je to spíše „Církev“, která „musí, jako to učinil sv. Petr,
říct: Jeho úřad ať dostane jiný“.
Musí být vynesen soud o
vině, aby byl papež považován za takového, že ztratil svůj úřad. Tento soud
může být, jak jsme řekli, vynesen Církví nebo může být vynesen samotným
papežem, kdyby doznal svou vinu. Stejně jako osoba, která dozná spáchání
zločinu, nepotřebuje porotu, aby jej shledala vinným, by ani papež, který
otevřeně opustil Církev nebo otevřeně doznal popření definovaného dogmatu,
nevyžadoval soud o vině. Do této chvíle však žádný z pokoncilních papežů
otevřeně neopustil Církev nebo otevřeně nedoznal popírání definovaného dogmatu.
Proto by byl nutný soud o vině ze strany patřičných autorit, aby ztratil svůj
úřad. Soukromý názor jednotlivých katolíků, kteří osobně považují papeže za
zjevného heretika, nestačí. To potvrzuje i Jan od sv. Tomáše († 1644), který
také žil v době sv. Bellarmina a Suareze. Zde je, co říkal o papeži,
kterého soudí jednotliví katolíci jako zjevného heretika:
„Sv.
Jeroným – když říká, že heretik sám opouští Tělo Kristovo – nevylučuje soud Církve, zvláště v tak
závažné věci jakou je sesazení papeže. Namísto toho se zmiňuje o povaze
tohoto zločinu, který je takový, že někoho odděluje od Církve sám o sobě a bez
jiného přídavného odsudku navíc – přesto jen tehdy, kdy by to bylo deklarováno
Církví... Dokud není pro nás soudně prohlášen za nevěřícího nebo heretika, ať již je zjevně heretický dle osobního
soudu, zůstává, co se nás týká, členem Církve a tudíž i její hlavou. Je
vyžadován soud Církve. Teprve pak přestává, co se nás týče, být papežem.“
(Jan od sv. Tomáše) (4)
Jedna věc je, že katolíci
žijící v době pokoncilní noční můry mají názor, že budoucí papež nebo koncil odsoudí pokoncilní papeže jako
heretiky, jako to Konstantinopolský koncil učinil s papežem Honoriem I.
nebo třeba prohlásí, že ztratili svůj úřad kvůli
herezi ještě za svého života; zcela jinou věcí však je, aby jednotliví
katolíci deklarovali, že [tito papeži] nejsou pravými papeži prostě proto, že
je [tito katolíci] osobně považují za zjevně heretické.
Další otázka, která
vyvstává, je zda by si heretický papež zachoval či nezachoval svou pravomoc,
kdyby nebyl veřejně prohlášen za provinilého herezí náležitými autoritami a
zbaven úřadu. P. Paul Laymann, S.J., který také žil v době Bellarmina
a Suareze, se právě k tomuto bodu vyjadřoval. P. Laymann byl považován za
jednoho z největších moralistů a kanonistů své doby. Sloužil jako profesor
filozofie na univerzitě v Ingolstadtu od roku 1603 do roku 1609, jako profesor
morální teologie v jezuitském domě v Mnichově v letech 1609-1625
a jako profesor kanonického práva na univerzitě v Dillingenu v letech
1625-1632. V následujícím citátu, který byl napsán méně než 70 let poté,
co papež Pavel IV. vydal bulu Cum ex
Apostolatus Officio, napsal tento uznávaný profesor kanonického práva o
heretickém papeži, který by byl Církví tolerován,
následující:
„Je
spíše pravděpodobné, že nejvyšší pontifik jako jednotlivec by mohl upadnout do
hereze a to dokonce i do notorické, z důvodu čehož by si zasluhoval být
sesazen Církví [názor Suareze] nebo spíše prohlášen za takového, který se od ní
oddělil [názor Bellarmina]. (...) Povšimněte si však, že ačkoliv tvrdíme, že
nejvyšší pontifik by se jako soukromá osoba mohl stát heretikem a přestal proto
být pravým členem Církve, (...) když by byl tolerován ze strany Církve a
veřejně uznáván za univerzálního pastýře, stále by se skutečně těšil
pontifikální moci tak, že všechny jeho výnosy by neměly o nic menší sílu a
autoritu než by měly, kdyby byl skutečně věřící.“
(5)
Zjevná
hereze
Dalším důležitým bodem,
který potřebuje vyjasnění, je to, co sv. Bellarmin myslí termínem „zjevný
heretik“. Když řekl, že „papež, který je zjevným heretikem, automaticky
přestává být papežem“, neodkazoval se čistě na papeže, který pronesl materiálně
heretická tvrzení nebo na papeže, který zavdal důvod věřit, že ztratil víru;
zjevná hereze vyžaduje něco víc: protože hereze, takto správně nazývaná,
vyžaduje zatvrzelost vůle (ne prostě jen omyl v myšlení), aby osoba, která
učinila materiálně heretická prohlášení, byla považována za formálně heretickou
na vnějším fóru, musela by zatvrzelost vůle být také zjevná. Pokud by papež
zjevně veřejně zběhnul od Víry opuštěním Církve nebo veřejným doznáním, že
odmítá definované dogma, to by samo v sobě a o sobě stačilo
k demonstraci zatvrzelosti na vnějším fóru. Ale bez takovéhoto otevřeného
přiznání viny by musel existovat jiný způsob, jak demonstrovat, že byl zjevně
zatvrzelý ve svém postoji. Jiným způsobem je podle sv. Bellarmina to, že papež
zůstane zatvrzelým po dvou napomenutích. Teprve pak by byla zatvrzelost
dostatečně demonstrována, aby učinila z papeže zjevného heretika. Sv.
Bellarmin to zakládá na autoritě sv. Pavla.
„[N]a
prvním místě,“ napsal Bellarmin, „je to prokázáno argumenty od autority a
z rozumu, že je zjevný heretik ´ipso facto´ sesazen. Argument od autority
se zakládá na svatém Pavlovi, který nařizuje, abychom se heretikovi vyhýbali po dvou napomenutích, to jest poté, co sám
ukázal, že je zjevně zatvrzelý – což znamená před jakoukoliv exkomunikací
nebo soudním výrokem (...) Proto...papež, který je zjevně heretický, přestává
sám sebou být papežem a hlavou, stejně jako přestává být křesťanem a členem
těla Církve; a z tohoto důvodu může být souzen a potrestán Církví.“
(6)
Jak můžeme vidět, je
podle Bellarmina zjevným heretikem ten, kdo zůstává zatvrzelý „po dvou napomenutích“.
Taková zjevná tvrdošíjnost odhaluje zatvrzelost vůle, která je nutná, aby
materiálně heretické tvrzení splnilo podmínky formální hereze na vnějším fóru.
Tím, že papež zůstane zatvrzelý po slavnostním a veřejném napomenutí, by
v jistém smyslu vynesl soud sám nad sebou, a tím by se právem prokázal
jako skutečný heretik. Z tohoto důvodu podle Bellarmina papež – „který
soudí všechny a není souzen nikým“ – sám může být odsouzen a potrestán Církví.
Vyvstává však otázka: kdo
by měl autoritu vydat slavnostní a veřejné napomenutí papeži? Význačný italský
teolog z 18. století, otec Pietro Ballerini, se právě k tomuto bodu
vyjádřil. Napsal: „Kardinálové, kteří jsou jeho rádci, tak mohou učinit; nebo
římský klérus nebo římská synoda, pokud se sejde, oni to mohou v pravou
chvíli soudit.“ Pak po citaci dopisu sv. Pavla Titovi (stejné části, kterou
jako svou autoritu citoval sv. Bellarmin), P. Ballerini dodal:
„Co se týká osoby, která když byla jednou či
dvakrát pokárána, a nekaje se, ale zatvrzele setrvává v názoru
protikladném ke zjevenému či veřejnému dogmatu – a nemůže být kvůli této veřejné zatvrzelosti žádným způsobem
omluvena z takto správně nazvané hereze, která vyžaduje zatvrzelost – tato osoba sama sebe otevřeně
prohlašuje za heretika. Odhaluje, že sama ze
své vlastní vůle se odvrátila od katolické Víry a Církve takovým způsobem,
že nyní již není nutná žádná deklarace nebo rozsudek jakéhokoliv druhu, aby
byla oddělena od těla Církve. (...) Proto
se takovému papeži, který po takovémto slavnostním a veřejném napomenutí ze
strany kardinálů, římského kléru nebo dokonce synody, zůstal zatvrzelý
v herezi a otevřeně se odvrátil od Církve, musíme vyhýbat dle zásady
svatého Pavla. Aby nemohl škodit zbytku, musela by být jeho hereze a
zatvrzelost veřejně vyhlášena, aby se všichni rovnocenně mohli mít ve vztahu
k němu na pozoru. Tak by byl rozsudek, který
vynesl sám nad sebou, dán na vědomí celé Církvi, aby se vyjasnilo, že ze své vlastní vůle se odvrátil a oddělil od těla
Církve a že se jistým způsobem vzdal pontifikátu, který nikdo nezastává
nebo nemůže zastávat, jestliže nepatří do Církve.“
(7)
Tím, že papež zůstal zatvrzelý
po dvou veřejných napomenutích vydaných náležitou autoritou, by, jak řekl P.
Ballerini, vyhlásil rozsudek „sám nad sebou“, čímž by „se vyjasnilo, že ze své vlastní vůle se odvrátil a oddělil od těla
Církve“ a že se jistým způsobem „vzdal pontifikátu“.
Závěr
Ti, kteří lnou
k sedesvakantistickému postoji zakládajícím se na svatých a Učitelích
Církve, kteří zastávají názor, že zjevně heretický papež automaticky ztrácí
svůj úřad, chybně došli k závěru, že jejich soukromý soud v této věci
postačuje namísto formálního soudu ze strany Církve; a že mohou na základě
svého osobního soudu otevřeně
deklarovat, že člověk zvolený kolegiem kardinálů za papeže, není pravým papežem
(8); a navíc, že pak mají dovoleno přesvědčovat druhé, aby přijali jejich
soukromý soud za veřejnou skutečnost. (9) Na základě této mylné premisy
sedesvakantističtí apologetové za ta léta vypotřebovali mnoho inkoustu ve snaze
vysvětlit jednotlivým katolíkům z kostelních lavic, jak mohou rozpoznat
herezi u papeže tak, aby také osobně
došli k závěru, že papež je „zjevným heretikem“ a veřejně přijali sedesvakantistický postoj. Co nedokázali pochopit
je, že soud o herezi není ponechán jednotlivým katolíkům v kostelní
lavici, ale Církvi, kvůli čemuž Jan od sv. Tomáše řekl: „ať již je [papež] zjevně
heretický dle osobního soudu,
zůstává, co se nás týká, členem
Církve a tudíž i její hlavou. Je vyžadován soud Církve. Teprve pak přestává, co
se nás týče, být papežem.“
To demonstruje moudrost a
prozíravost arcibiskupa Lefebvra, který, i když nevylučoval možnost, že budoucí
papež nebo koncil může rozhodnout, že pokoncilní uživatelé Petrova stolce
„nebyli papeži“, ponechal konečný soud na Církvi, spíše než by činil veřejný
soud, jejž neměl žádnou pravomoc činit – zvláště vzhledem ke skutečnosti, že
Církev nikdy nedeklarovala, že papež, který upadá do zjevné hereze, ztrácí svůj
úřad ipso facto, spíše než na základě
soudu a deklarace ze strany Církve.
Poznámky:
1) Smith, Sebastian B. Elements of
Ecclesiastical Law (revidované třetí vydání), New York: Benzinger Brothers,
1881. V rámci tohoto citátu od kanonisty Smithe podává dvě poznámky. Poznámka
č. 70 odkazuje na Craiss., n. 6S2. Poznámka č. 71 odkazuje na Phillips,
Kirchenr., sv. I, str. 277, 274.
2) Sv. František Saleský, Doctor of
the Church, [Tan Books] str. 305-306.
3) De Fide, disp. X, odd. VI, nn.
3-10, str. 316-317
4) Jan od sv. Tomáše, Disp. II, čl. III 26
5) Laymann, Theol. Mor., Lib, tract . I, kap. VII, str. 145-146, 1625.
Citováno v knize Can the Pope Go Bad,
Da Silveira, str. 87
6) De Romano Pontifice, lib. II,
kap. 30
7) De Potestate Ecclesiastica,
str.104-105
8) Sv. Tomáš vysvětluje, co je žádáno, aby byl soud dovolený: „soud
je potud dovolený, pokud je úkonem spravedlnosti. Avšak, jak je patrné z
řečeného, k tomu, aby byl soud úkonem spravedlnosti, vyžadují se tři: a to
nejprve, aby vycházel z pohnutky spravedlnosti, za druhé, aby vycházel z moci
předsedy, za třetí, aby byl vynášen podle správného pojmu opatrnosti. Chybí-li
pak některé z těchto, je soud chybný a nedovolený.“ (ST II-II Q. 60, A2
9) Sv. Tomáš řekl: „ježto soud musí být vynášen podle psaných
zákonů, jak bylo řečeno, ten, kdo vynáší rozsudek, výraz zákona jaksi vykládá,
přizpůsobuje jej zvláštní záležitosti. Poněvadž však táž moc má zákon vykládat
a zakládat, jako nemůže zákon ustanovit, leč veřejná moc, tak ani soud nemůže
vynášeti, leč veřejná moc, která se vztahuje na ty, kteří jsou poddáni
společnosti.“ A dále pokračuje: „A proto jako by bylo nespravedlivé, kdyby
někdo přinutil jiného k zachování zákona, který by nebyl veřejnou mocí
potvrzen, tak je také nespravedlivé, jestliže by někdo nutil vykonat soud,
kterého veřejná moc nekoná.“ (S.T. Pt II-II, Q 60, A 6)
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D.
Grof