Komentář Eleison CCCXCI – Komentář
k arcibiskupovi II (2015)
(391)
10. ledna
2015
KOMENTÁŘ K ARCIBISKUPOVI II
Předtím než
opustíme realistické poznámky arcibiskupa Lefebvra z roku 1991 (srovnej
poslední dva KE), ještě je dále okomentujme v naději, že katolíkům
pomůžeme udržet si svou rovnováhu mezi pohrdáním autoritou ve jménu pravdy a
zlehčováním pravdy kvůli autoritě. Protože od té doby, co duchovní Druhého
vatikánského koncilu (1962-1965) celou svou autoritou podporují církevní
revoluci (náboženská svoboda, kolegiální rovnost a ekumenická volnost),
jsou katolíci vyvedeni z rovnováhy: když Autorita pošlapává pravdu, jak si
má člověk skutečně udržet úctu k oběma?
O kom se dá
v proklatém období po Druhém vatikánském koncilu říci, že nesl ovoce
srovnatelné s uchováním katolické nauky, mše a svátostí, za něž byl hlavně
(třebaže nikoliv výlučně) odpovědný arcibiskup? V takovém případě si
rovnováha, kterou on sám vyrovnával mezi Pravdou a Autoritou, zvláště zaslouží
úvahu.
Za prvé,
zvažme prostý postřeh arcibiskupa o autoritě: „Nyní trpíme kvůli tyranii autority, protože již neexistují žádná
pravidla z minulosti.“ Mezi lidmi, kteří všichni mají prvotní hřích,
potřebuje pravda autoritu, jež jí zaštítí, protože je jeffersonovskou iluzí, že
pravda vržená na trh se sama sebou prosadí bez pohromy, která je nutná, aby
poučila o realitě. Autorita se má k pravdě jako prostředek k cíli,
nikoliv cíl k prostředku. Spásu přináší katolická víra a tato Víra spočívá
v sérii pravd, nikoliv v autoritě. Tyto pravdy jsou natolik podstatou
a smyslem katolické Autority, že když je od nich oddělena, jako skrze Druhý
vatikánský koncil, pak je neřízená, dokud ji první tyran, který ji uchopí do
rukou, neohne dle své vůle. Tyranie Pavla VI. přirozeně vyplynula na koncilu,
stejně jako vedení Bratrstva sv. Pia X. ve snaze o uznání ze strany zastánců
téhož koncilu, podobně samo v posledních letech jednalo tyransky. Zvažte
rozdíl s tím, jak arcibiskup vybudoval svou autoritu nad [světem] Tradice tím,
že sloužil pravdě.
Druhá jeho
poznámka z roku 1991, která si zasluhuje bližší komentář, je ta, kdy řekl,
že když se v roce 1988 pokusil dosáhnout dohody s Římem
prostřednictvím svého Protokolu z 5. května: „...myslím, že jsem zašel dokonce dále, než jsem býval měl.“ Tento
Protokol vskutku v důležitých bodech zůstává otevřený kritice a zde je
tedy arcibiskup, který sám připouští, že na okamžik ztratil svou rovnováhu, když
se krátce vychýlil ve prospěch římské autority a proti pravdě Tradice. Vychýlil
se však pouze krátce, protože jak je dobře známé, hned dalšího rána Protokol
zavrhnul a do smrti nikdy znovu nezaváhal, takže od té chvíle nemohl nikdo říct
buď to, že neudělal vše, co mohl, aby dosáhl dohody s Autoritou, nebo to,
že je to snadná věc vždy si udržet správnou rovnováhu mezi Pravdou a Autoritou.
Třetí
poznámka vrhá světlo na jeho motivaci, když mezi lety 1975 a 1988 usiloval o
nějakou dohodu s římskou Autoritou. Když jeho nástupci na čele FSSPX posuzují
jeho motivy samy o sobě, mluví jako by vždy usiloval o jeho [FSSPX] kanonickou
regularizaci. On však vysvětlil Protokol následovně: „Do poslední minuty jsem doufal, že v Římě budeme svědky alespoň
trochy loajality.“ Jinak řečeno, vždy usiloval o dobro Víry a Autoritu
nikdy nectil pro cokoliv jiného než kvůli Pravdě. Dá se totéž říci o jeho nástupcích?
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof