Arcibiskup hovoří – Kalifornie (1986)

 

Arcibiskup hovoří – Kalifornie (1986)

Přednáška arcibiskupa Lefebvra v Campbellu, Kalifornie (USA)

5. ledna 1986

Mesdames, Messieurs,

děkuji otci Finneganovi za to, že při příležitosti mého zastavení zde připravil tuto přednášku a obřad, který bude následovat. Ve skutečnosti jsem zde vlastně nezamýšlel mít nějakou zvláštní přednášku na cestě zpět z mé cesty, kterou jsem podnikl s otcem Blackem. Ale zdá se to být velmi vhodná příležitost.

Umožní mi to podat vám během chvilky této přednášky některé přesné informace o současné situaci v Církvi. Mám totiž dnes dojem, že mnozí katolíci nechápou, nemohou pochopit opravdovou situaci v Církvi dnes. Abychom se rozhodli pokračovat věrně jako katolická Církev, udrželi si katolickou Víru, musíme si uvědomit, že katolická Víra je v nebezpečí. Pokud se důkladně nezamyslíme nad současnou situací, můžeme být pomaličku vedeni ke ztrátě katolické Víry! To je bohužel případ mnoha katolíků, kteří dnes ztrácí Víru. A tak doufám, že tyto krátké chvíle této přednášky vám pomohou a že pro vás budou osobně plodné.

VE VAŠÍ FARNOSTI

Vzpomeňte si na své reakce po koncilu, a dokonce i během koncilu, když jste viděli, že vaši kněží náhle změnili svůj postoj, dokonce i z vnější stránky. Viděli jste své kněze náhle odkládat své kněžské oblečení. Slyšeli jste je říkat: „konec konců jsme lidé jako jiní, nemusíme se odlišovat od jiných katolíků.“ Pak k vám měli mnohem důvěrnější postoj, k obyvatelům své farnosti; byli viděni v kavárnách (nebo barech), v kinech, bez jediného odznaku svého kněžství, a vy jste byli překvapení; říkali jste: „Ale proč? Co se děje? Proč naši kněží mění takto své postoje?“

A nebyl to jen postoj kněží, který vás překvapil, ale když jste přišli do svého farního kostela, všimli jste si, že kněz již nemá sutanu, oblékal si albu přes své civilní oblečení, nebo si neoblékal posvátná liturgická roucha; že již nepoklekal před svátostným Pánem. A najednou jste si všimli, že svatostánek zmizel z hlavního oltáře; již jste nevěděli, kde je Svátost oltářní; pak stůl nahradil oltář, mizely sochy svatých. A vy jste se divili: „Co se to jen děje? Proč všechny tyto změny? O tohle vše jsme nežádali! Co se to s těmito kněžími děje, jelikož oni mění naše svaté náboženství?“ A právem jste byli zmatení; všechny tyto rychlé změny na konci koncilu a několik let po něm byly udivující a omračující. A vy jste se divili: „Jak se ale tohle všechno mohlo stát?“

A pak jste pomaličku viděli laiky, jak v podstatě zaujímají místo kněze; muže a dokonce i ženy čtoucí epištolu, Evangelium a dokonce i rozdělující Svaté přijímání. A kněz seděl, zatímco laici podávali Svaté přijímání a podávali Nejsvětější svátost oltářní na ruku! Možná jste poklekli, abyste přijali svého Pána a kněz vám dal znamení, abyste se postavili, protože teď byste měli přijímat Svaté přijímání na ruku. A vy jste přemýšleli: „věří ale tento kněz ještě v reálnou přítomnost Našeho Pána ve Svaté eucharistii?“

A ještě hůř, jednoho dne jste si všimli, že váš kněz je...pryč! Opustil farnost a oženil se! A dozvěděli jste se, že to nebyl jen jeden, ne jen dva, ale tisíce kněží, kteří zmizeli a oženili se! Nedávno se konala schůzka v Castel Gandolfo, asi před třemi měsíci, schůzka zástupců ženatých kněží. Na této schůzce tvrdili, že jich je sedmdesát tisíc! Sedmdesát tisíc ženatých kněží. To znamená, že každý pátý kněz, který se oženil, opustil své kněžství. A dokonce jste se dozvěděli, že ten či onen si vzal jeptišku! Dozvěděli jste se, že tisíce jeptišek opustilo své kláštery a vdaly se. „Co se to v Církvi děje?“

VÁŠ BISKUP

A tak jste se rozhodli napsat svým biskupům. Řekli jste jim: „Takto nemůžeme pokračovat, je to nezákonné, tyto změny nejsou normální, nejsou katolické.“ Rozhodli jste se napsat svému biskupovi, abyste jej požádali o vysvětlení, abyste se zeptali: „jak se může stát, že naši kněží opouštějí své kněžství? Jak se může stát, že naši kněží již nevěří ve své kněžství a jsou nahrazováni laiky?“ A dobře jste učinili.

Byli jste však překvapeni reakcí svého biskupa. Váš biskup vám odpověděl: „Dnes ale člověk musí následovat ducha koncilu. Proběhl Druhý vatikánský koncil, nesmíte na to zapomínat, takže se nesmíte divit, jestliže jsou nyní v Církvi některé změny.“ Mimo to jste se dozvěděli, že tím, kdo předsedal svatbě toho či onoho kněze v diecézi, byl sám biskup! Biskup sám oddával své kněze ve své soukromé kapli! A svým věřícím vysvětloval, že odteď tento kněz nalezl „jinou cestu“ realizace svého křesťanského života, a on tudíž neshledal žádnou obtíž, aby byl přítomen na této svatbě.

A pak jste se dozvěděli, že ten malý seminář byl prodán. Prodali ten malý seminář, protože „teď už není žádná potřeba malého semináře, seminaristé musí jít na univerzitu jako jakékoliv jiné dítě, žádná potřeba malého semináře.“ A dokonce jste se jednoho dne dozvěděli, že v diecézi již neexistuje žádný velký seminář! Velký seminář byl prodán; koupila jej vláda nebo město, aby z něj udělalo studentský domov. „Ale kde jsou naši seminaristé? Budeme mít ještě nějaké kněze?“ Nu, naši seminaristé nyní žijí v bytech a chodí na přednášky na univerzitě, protože musí být ve styku se světem. Kněží by měli být ve styku se světem. Takže do bytu mohou zvát jiné mladé muže, mladé dívky, mohou mít kontakty, žít jako jiní lidé. Není potřeba činit rozdíly mezi kleriky a věřícími.“ A pak jste se dozvěděli, že už zde nejsou takřka žádní seminaristé, že biskup v diecézi vysvětil za rok jen jednoho nebo dva kněze, zatímco v minulosti bylo obvykle vysvěceno patnáct, dvacet nebo třicet kněží.

A tak jste byli ještě zmatenější a řekli jste: „Není to tedy jen má farnost, je to nyní diecéze, diecéze je nakažená!“ A jednoho dne jste se rozhodli oplatit návštěvu svému biskupovi a nalezli jste jej v civilním oděvu, již žádné znaky biskupského úřadu, žádný pektorál, žádný biskupský prsten, nic, jako manažer, byznysmen.

A nejen to, jednoho jste se dozvěděli od svých dětí, že katechismus ve školách byl změněn, že starý Katechismus se již neučí, že biskup nyní rozhodl, že katechismus se musí změnit. A tak jste vzali katechismus svých dětí, podívali jste se do něj a vykřikli: „Co je ale tohle? V tomto katechismu se nemluví o očistci, nemluví se o trvalém panenství Blahoslavené Panny Marie, nemluví se o andělech, nemluví se o dědičném hříchu! Ale Víra, Víra se změnila? Budou se naše děti učit Víru, jakou jsme se učili my? Co je tohle? Proč?“

ŘÍM

Takže jste se rozhodli napsat do Říma. A mnozí napsali do Říma, aby si stěžovali na své biskupy. Řekli: „Mají naši biskupové právo měnit Katechismus? A za chvíli nebudeme mít už žádné kněze, protože tu již není žádný seminář! Čím se stane katolická Církev? Naše děti už nechtějí vstoupit do semináře, nechtějí se stát kněžími, protože proč se stát knězem, když se tito kněží žení a říkají, že jsou lidmi stejnými jako jiní. Takže povolání vymizela.“ Napsali jste tedy do Říma a dobře jste učinili.

Napsali jste do Říma. Velmi často neobdržíte vůbec žádnou odpověď. Tolik stížností, zoufalých dopisů dojde do Říma, na které nikdo neodpoví. Nebo když na ně odpoví, je to velmi krátká odpověď: „Musíte důvěřovat svému biskupovi; musíte důvěřovat biskupské konferenci své země. Odteď musíte vědět, že proběhl Druhý vatikánský koncil a tak se musíte přizpůsobit duchu Druhého vatikánského koncilu.“

A pak se dozvíte, že také v Římě probíhají neuvěřitelné obřady. Jednoho dne byly ve Svatopetrské bazilice přijaty charizmatické skupiny a tak se v této bazilice udály skutečně pohoršlivé projevy: všichni tito charizmatici pozvedající paže vzhůru, křičící, vřeštící, padající na zem, objímající jeden druhého ostudným způsobem, pohoršlivým způsobem, v samotné Svatopetrské bazilice! A bylo nám řečeno, že dokonce nedávno v Bazilice Panny Marie Větší, ve velikém a nádherném kostele zasvěceném Blahoslavené Panně Marii, titíž charizmatici zpívali své písně jako obvykle a prováděli tytéž pohoršlivé vnější tělesné projevy.

A když jste se pokusili v týdnu zajít na mši do Svatopetrské baziliky, mohli jste vidět, že zde také kardinál zodpovědný za tuto vatikánskou baziliku slouží mši na stole, mramorovém stole, přesto však stole; již to není nádherný oltář Svátosti oltářní nebo nádherný papežský oltář nebo nádherný oltář čtyř učitelů Církve v zadní části v sanktuáriu Svatopetrské baziliky, ne, je to na stole čelem k lidu, bez posvěceného obětního kamene, jen s malou úctou ke Svátosti oltářní.

A musí se říci, že toto bylo v novinách, nevymyslel jsem si to. My všichni jsme se dozvěděli, že papež šel na obřad, účastnil se na obřadu s luterány v Římě, v luteránském chrámu v Římě! A nedávno jsme se dozvěděli, že papež poslal nějaké vyslance na položení základního kamene římské mešity!

A nedávno jsme se dozvěděli, že se změnou konkordátu v Itálii již není Řím svatým městem. Až doposud byl Řím považován za svaté město, za svaté město ze strany italské vlády. Od nynějška Řím není svatým městem, tudíž se v něm může dělat cokoliv, nejpohoršlivější věci ze strany vlády, římského starosty, papež již nemůže cokoliv říci, zatímco předtím mohl intervenovat například, aby právě zakázal stavět mešitu nebo stavět synagogu; mohl to zakázat, protože Řím byl považován za Svaté město katolicismu.

A my chápeme, že na svých cestách papež přijímá prakticky vše, o co je požádán, aby to udělal. Některé obřady již skutečně nemají katolickou povahu: způsob, jakým je Svaté přijímání někdy podáváno, je bolestný; Svátost oltářní je vložena do plastikových sáčků a ti, kteří ji rozdávají, si je vezmou pod paží, jako se to stalo v Paříži, jako se to stalo v Kanadě, dají si plastikové sáčky pod paží a pak rozdávají Svaté hostie jako, když člověk rozdává obyčejné kousky chleba nebo jakýkoliv druh jídla! Takové věci jsou tedy skutečně neslýchané a my se sami sebe ptáme: „Co se to jen stalo se Svatou matkou Církví? Jelikož vidíme značné změny dokonce i na nejvyšších místech, dokonce i v Římě.“

PRONÁSLEDOVÁNÍ

Jestli tedy znáte někoho v Římě, jako já osobně znám některé kardinály, kteří jsou tradiční, kteří mají tradičního ducha, běžte a navštivte je; kardinála Pallaziniho například, kardinála Oddiho. Co tito kardinálové říkají o situaci v Římě? Co tito kardinálové říkají o situaci v celém světě, v celém katolickém světě? Jsou také vyděšení, sklíčení. „Ale co můžeme dělat?“ A říkají: „Když promluvíme, když pozvedneme hlas, budeme odstraněni, budeme vyhozeni ze svých míst!“ A skutečně existuje pronásledování tradicionalistů, pronásledování všech těch, kteří chtějí udržet Tradici, od kardinálů až dokonce i po biskupy, kněze, věřící. VŠICHNI, kteří jsou tradicionalisty, jsou pronásledováni. Ubohý kardinál Ottaviani umřel léta po koncilu ve skutečném žalu, cítil, že byl opovrhován, on, který byl mužem tak vynikající bezúhonnosti, tak skvělé pevnosti v nauce; dokonce i během koncilu byl opovrhován ostudným způsobem. A všichni tradiční kardinálové byli odstraněni. A na jejich místo byli dosazeni progresivističtí, modernističtí kardinálové; jsou pro změny, pro novoty v Církvi. Takže teď máte v Římě tyto kardinály: kardinál Casaroli, kardinál Baggio a kardinál Poletti, který je kardinálem vikářem, a sekretářem Kongregace Božího kultu máte Virgilia Noeho, lidi, kteří jsou naprosto proti Tradici, nechtějí ji vůbec vidět, jsou proti, zcela proti. Jakmile někdo lne k Tradici, musí být odstraněn, musí být vyhozen pryč ze služby Církvi.

Proto mnoho tradičních biskupů podalo svou rezignaci. Znám mnoho biskupů; za příklad bych vzal biskupa MacQuetta, dublinského arcibiskupa, který si po koncilu připadal opovrhován, protože lnul k Tradici. Podal rezignaci a o šest týdnů později umřel. Jsem si jistý, že zemřel žalem, žalem z toho, co se děje v Církvi, žalem nad tím, když cítil, že on, muž tak oddaný papeži, oddaný celý svůj život Církvi, je takovýmto způsobem opovrhován samotným Římem. To ho zmátlo a prakticky ho to zabilo. Také zde (v Kalifornii) myslím na kardinála McIntyrea, který také velice lnul k Tradici. Také byl odsunut stranou. Kardinál Siri, který je stále janovským kardinálem, byl předsedou biskupské konference v Itálii před příchodem papeže Pavla VI. Když přišel papež Pavel VI., vzal mu předsednictví v Italské biskupské konferenci, protože lnul k Tradici. Člověk by mohl citovat podobné případy všude, v každé zemi. Kněží – a vy jistě znáte nějaké kněze a máte některé z nich zde mezi starými kněžími, některé z nich znáte – byli pronásledovaní svými biskupy, protože udržovali Tradici.

A já sám jsem pronásledován, byl jsem a stále jsem pronásledován ve svých seminářích, ve svém Bratrstvu. Jestliže jsem pronásledován, je to proto, že lnu k Tradici a oni mě nenávidí, protože udržuji Tradici ve svých seminářích. A všichni laici zažívají podobný případ: laici lnoucí k Tradici jsou vyhazováni ze svých farností. Máte tu, mí drazí bratři, velmi tragickou situaci v Církvi.

Protože vidím, že čas se připozdívá, zakončím tuto přednášku. Cítím nutnost říci, že všechny tyto změny, nad kterými jsme přemítali dnes ráno, jsou nikoliv výsledkem hazardu nebo jen čisté náhody, ale jsou výsledkem uplatnění jisté nauky, nauky modernismu a liberalismu, které byly do Církve zavedeny. A papež sv. Pius X. to předvídal. Papež Pius X. řekl: „Nyní je nepřítel uvnitř Církve, nepřítel je v seminářích.“ On sám to řekl. Z těchto seminářů tedy vyšli někteří kněží; z kněží se stali biskupové a dokonce i papež s těmito liberálními idejemi, s modernistickými idejemi.

CO JE MODERNISMUS

Jestliže se člověk pokusí podat definici, nebo alespoň vyjasnit pojem těchto modernistických a liberálních myšlenek, z čeho sestávají? „Církev již není jediným pravým náboženstvím.“ Zde máte jednu z pravd popíraných nyní všemi těmito modernisty a liberály. „Církev již není jedinou cestou spásy.“ To je velice bolestné, protože Církev po dvacet století potvrzovala toto: „Jsem jedinou cestou spásy.“ Církev říkala: „Náš Pán Ježíš Kristus mi dal všechny prostředky spásy; nedal je žádné jiné skupině. Dal Svou mešní oběť, Své svátosti, Svou nauku a všechnu starost o spásu duší Svým apoštolům, Církvi a žádné jiné skupině. Člověk proto nemůže být spasen mimo Církev, přinejmenším skrze křest touhy; člověk musí být pokřtěn, pokřtěn vodou a nebo alespoň touhou, to je nutné, aby mohl přijít do nebe.“ Toto Církev vždy učila. Proč posílala misionáře do světa? Aby učili: „musíte konvertovat k Našemu Pánu Ježíši Kristu, musíte se stát křesťany, musíte se nechat pokřtít a stát se katolíky, jestliže chcete být spaseni!“ Mnozí misionáři byli zabiti, povražděni, všichni apoštolové se stali mučedníky, protože hlásali toto Evangelium, protože hlásali Evangelium Našeho Pána Ježíše Krista. Nyní však oni říkají: „Ne! Všechna náboženství jsou cestou spásy.“ Moji drazí bratři, to je mylné, naprosto mylné! A je to přesně toto, co mění vše v nitru Církve. Tento vliv pochází od protestantismu a od zednářství; člověk to musí říct, jsou to zednářské myšlenky, že Církev nesmí tvrdit, že je jedinou cestou ke spáse. Jestliže se chce Církev přátelit s protestanty a zednáři, musí se vzdát toho, že bude říkat, že je jedinou cestou spásy. Musí přijmout to, že bude říkat, že všechna náboženství jsou cestami ke spáse. To je ale v rozporu k tomu, co řekl Sám Náš Pán Ježíš Kristus! Náš Pán řekl: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, ten, kdo uvěří, bude spasen, kdo neuvěří, bude zatracen.“ Žádná jiná volba!

Dnes slavíme svátek Nejsvětějšího jména Ježíš. Existuje-li příklad, který nám je dnes dán a který odporuje omylům, jež se šíří v Církvi, je to v tomto svátku Nejsvětějšího jména Ježíš. Svatý Petr řekl na samém počátku svého apoštolátu: „neexistuje žádné jiné jméno na zemi, skrze nějž by mohl být člověk spasen, než jméno Ježíš.“ Neexistuje tedy žádné jiné jméno, jímž můžeme přijít do nebe, než jméno Ježíš! A Církev je mystickou nevěstou Našeho Pána. Existuje jen JEDINÁ mystická nevěsta našeho Pána; jen skrze ni můžeme být spaseni. To vždy bylo katolickou Vírou.

Jsme tedy nyní v Církvi ve velmi vážné situaci, protože všude v rámci Církve se šíří idea, že všechna náboženství jsou cestami spásy a že Duch Svatý působí v nich všech. Nevím, jak Dobrý Pán Sám vyřeší tento vážný problém, pro nás je však závěrem, který bychom měli vyvodit ze všech těchto skutečností, které jsem citoval, z této současné situace to, že musíme zůstat katolíky, musíme věřit v katolickou Církev. Říkáme to ve svém Vyznání víry: „Unam Sanctam catholicam Apostolicam Ecclesiam.“ Unam: Jedna svatá všeobecná [katolická] apoštolská Církev. JEDNA, nejsou zde dvě, ale JEDNA! Tomu musíme věřit a naprosto odmítat následovat tyto mylné ideje, které se šíří všude v Církvi, že člověk může být spasen v jakémkoliv náboženství; to by znamenalo zničit Církev. Církev by již neměla svůj „raison d´être“, důvod bytí. Jestliže může být člověk spasen v jakémkoliv náboženství, proč [mít] Církev? Proč? Nemá již důvod existovat. Toto byl sám „raison d´être“ Církve – být cestou spásy a pracovat celou svou silou na obrácení duší, aby se mohly stát katolíky, aby přišly do nebe, aby byly spaseny.

Dejme si tedy my všichni přítomní v tento svátek Nejsvětějšího jména Ježíš předsevzetí zachovávat Víru, jak ji zachovávala Tradice, tradiční Víru, jak nám ji Církev vždy podávala, zachovávat její učení, zachovávat její katechismus Tridentského koncilu, v němž jsou shrnuty všechny pravdy naší Víry, zachovávat svatou mešní oběť, zachovávat svátosti jako předtím pro sebe, pro své děti a především shromažďovat se kolem kněží, kteří zachovávají Víru. Neváhejte, neposlouchejte kritiku ani od modernistických biskupů, ani od modernistických kněží ve svých farnostech. Neposlouchejte, následujte katolické kněze, ty, kteří zachovávají katechismus, ty, kteří zachovávají Víru. Ti jsou v Pravdě, ti spasí vaše duše. Nebojte se, jinak učiníte například totéž, co učinili katolíci v Anglii, když přešli k anglikánství. Následovali své kněze, následovali své biskupy a stali se anglikány, stali se heretiky, vyšli z katolické Církve. Jestliže také budete následovat své progresivistické kněze, jestliže budete následovat své progresivistické biskupy, stanete se progresivisty a tedy již nikoliv katolíky. To je nový omyl, nová hereze, Zůstaňme katolíky! Abychom věděli, co je katolické, podívejme se na to, co Církev činila po dvacet století, co učila; zachovávejme to, co Církev činila po dvacet století. Není možné, že by se Církev dvacet století mýlila. Přilněme tedy ke dvaceti stoletím Tradice a pokračujme v tomtéž.

Žádám vás, abyste se při tomto obřadu modlili za milost zůstat katolíky a za to, abychom mohli pokračovat ve svém díle ve svých seminářích pro své kněze, abychom vytvářeli katolické kněze, abychom pokračovali v tomto díle a povzbuzovali mnichy a jeptišky, aby zůstali pravými mnichy, pravými jeptiškami. Zde v Americe máte priorát v Campbellu se svými kněžími, máte seminář v Ridgefieldu; někteří seminaristé ze zdejšího okolí jsou v Ridgefieldu. Máte Karmel nedávno otevřený ve Philadelphii s americkými sestrami, máte školu sv. Marie v Kansasu, kde skupina kněží a jeptišek zachovává Tradici. Škola je báječná a pracuje velmi dobře, přál bych si, abyste ji podporovali. A brzy bude v Armadě v Michiganu poblíž Detroitu noviciát sester, které jsou nyní ve škole sv. Marie, noviciát sester Bratrstva. To je povzbudivá novinka, ukazuje to, že stále existují povolání, existují dobrá povolání, musí být však vedena dle Tradice.

Prosme tedy nakonec Nejblahoslavenější Pannu Marii, prosme ji, aby nám pomohla zůstat katolíky, milovat jejího Božího Syna. Ona není ekumenická, Panna Maria věří, že existuje pouze jeden Spasitel, její Syn Ježíš, Jehož je ona Matkou. Ona ví, že je to skrze Něho, že může být každá duše spasena. Kdyby se člověk zeptal Blahoslavené Panny Marie, zda existuje jiné jméno, jímž může být člověk spasen, než jméno jejího Božího Syna, odpověděla by: „Ne! To je nemožné!“ Pokaždé, když přišla na zem, když se zjevila, zjevila se buď se svým Božím Synem, nebo povzbuzovala duše, aby přišly k jejímu Božímu Synu, aby byly spaseny. Prosme tedy Blahoslavenou Pannu Marii, aby přiměla Církev zůstat katolickou a slibuji vám, že se během této mše budu modlit za vás, za vaše rodiny, za všechny ty, kteří váhají, aby přišli k Pravdě, aby se vrátili k Pravdě, aby dále lnuli k Tradici.

Moji drazí bratři, děkuji vám za pozornost..

Kdosi mě požádal, abych řekl pár slov o své situaci, o situaci v níž se v Církvi nacházím, v níž se také nacházíte.  Nu, myslím si, že nejkratší odpovědí, nejjednodušší odpovědí je toto: jsme v situaci, v níž se nacházel sv. Atanáš. Já nejsem sv. Atanáš, nejsem světec, ale on se nalézal ve stejné situaci. Celá Církev přešla k arianismu; velká většina biskupů, sám papež byl příznivě nakloněn určitému druhu „semiarianismu“. Nu, sv. Atanáš byl papežem exkomunikován! A Atanáš se stal světcem. Jezdil na návštěvy všude, jezdil všude. Sloužil mši v kaplích kdekoliv, aby udržel katolickou Víru proti arianismu. My jsme ve velmi podobné situaci. Není to arianismus ale modernismus; modernismus, který je, jak papež Pius X. sám řekl, souhrnem všech herezí. A tento modernismus je v nitru všeho, šíří se všude v Církvi, dokonce i v Římě. My bráníme svou Víru, bráníme katolickou Víru. Jak říkal sv. Atanáš těm, kteří na něj útočili: „vy máte kostely, máte památky, my máme Víru! Víra je důležitější než památky!“ Nu, my jsem ve stejné situaci. Modleme se tedy ke sv. Atanášovi, aby nám dal odvahu následovat jej, aby Svatá matka Církev jednoho dne znovu nalezla Svou dobrou Tradici.

Zdroj: Society of St. Pius X

Překlad: D. Grof