D.
Grof
Motto: „Lex
dubia non obligat (Pochybný zákon, nezavazuje.)“ (stará římská právní
zásada)
Úvod
Msgr. Eugen
Pacelli, budoucí papež Pius XII. pronesl dávno před změnou liturgie prorocká slova
týkající se budoucí změny v Církvi:
„Znepokojuji se poselstvími blahoslavené Panny Marie
předanými ve Fatimě Lucii. Toto vytrvalé upozorňování Panny Marie na nebezpečí,
která hrozí Církvi, je Božím varováním před sebevraždou skrze změnu víry
v její liturgii, její teologii a její duši. ... Všude kolem sebe slyším novátory, kteří chtějí rozbořit posvátnou modlitebnu, zničit univerzální
plamen Církve, zavrhnout její klenoty a donutit ji k výčitkám svědomí
kvůli její minulosti. „Nastane den, kdy civilizovaný svět odmítne svého Boha,
kdy Církev bude pochybovat, jako pochyboval Petr. Bude v pokušení uvěřit,
že člověk se stal Bohem. V našich kostelích budou křesťané marně hledat
červené světlo tam, kde je očekává Bůh. Stejně jako Marie Magdalena plačící
před prázdnou hrobkou, budou se i oni ptát: „Kam Jej odnesli?“ (Roche, Pie XII Devant L'Historie, str. 52-53)
V souvislosti
s uvedeným citátem je mezi tradičními katolíky jedním z častých témat
postoj k Novus Ordo Missae,
novému mešnímu řádu, tedy k nové mši. Problém samotný se dá nahlížet
v mnoha rovinách, logicky se však zkoumá především validita a legitimita
nového mešního řádu.
Pokud jde o
validitu nové mše, obvykle panuje shoda, že je nová mše takové povahy, že může
být vysluhována platně za předpokladu, že jsou splněny čtyři základní podmínky
– slouží ji platně vysvěcený kněz a je zachována materie, forma a intence –
přičemž je často zpochybňována především intence moderních kněží, totiž to, zda
skutečně chtějí proměňovat a zda skutečně chtějí „činit to, co Církev vždy činila“. S postupující krizí v Církvi
se dá předpokládat, že takových kněží ubývá a nová mše se postupně stává
přinejmenším pochybnou, přestože obsahuje nutné minimum, aby se vůbec o mši
svatou jednalo. Pochybnost ještě zvyšuje to, že latinské „pro multis“ je v mnoha národních jazycích, včetně češtiny,
přeloženo chybně jako „za všechny“,
nikoliv „za mnohé“.
Msgr. Bugnini – hlavní ničitel liturgie
Validita
nové mše však není tím, čím se chci zabývat. Tentokrát bych se totiž rád
detailněji podíval spíše na legitimitu nové mše. Možná si tím připomeneme
fakta, která nejsou příliš známá ani v kruzích tradičních katolíků.
Stranou ponecháme, že tento nový misál je Římským misálem v podstatě nazýván
mylně, protože ritus, který obsahuje, není římským mešním ritem a nevzniknul
organickým vývojem. Je umělým výtvorem, novým výtvorem, jak to nepokrytě
konstatoval jeho hlavní tvůrce Msgr. Bugnini, a svými slovy („banální, umělý výtvor“) to potvrdil
například i pozdější papež Benedikt XVI. Lakonicky to kdysi shrnul také Joseph
Gelineau, SJ, pravá ruka Msgr. Bugniniho, když o novém ritu řekl: „Musíme to říci upřímně. Římský ritus už
neexistuje. Byl zničen.“
Co víc, když
si pozorně prostudujeme Missale Romanum
papeže Pavla VI., uvidíme, že papež vlastně nikdy nepromulgoval nový mešní řád
jako náhradu starého obřadu. Dokonce můžeme dojít k pravděpodobnému
závěru, že ani nikdy správně nepromulgoval tento nový obřad.
Legitimita obecně
Mluvíme-li o
legitimitě obecně, platí, že zákon je legitimní, je-li řádně vyhlášen
příslušnou autoritou. K tomu se však přidává ještě jedna zásadní podmínka,
která je pro zákon nutná – musí sloužit obecnému dobru. Nadto by změna zákona
neměla být samoúčelná a svévolná. Jednoznačně to vyjadřuje například sv. Tomáš
Akvinský:
„...lidský zákon se potud správně mění, pokud se jeho
změnou opatří obecný užitek. Avšak sama změna zákona, pokud na ní je, má jakési
poškození obecného blaha; protože k zachování zákonů velmi platí zvyk: tolik,
že to, co nastane proti obecnému zvyku, i když je o sobě velmi lehké, zdá se
velmi těžké. Pročež, když se mění zákon, zmenšuje se přidržovací síla zákona,
pokud se odstraňuje zvyk. A proto lidský zákon se nemá nikdy měnit,
nenahradí-li se s některé strany obecnému blahu tolik, kolik je ubráno s této
strany. A to se přihází buď z toho, že z nového ustanovení pochází nějaký velmi
velký a zřejmý užitek; nebo z toho, že je největší nutnost, poněvadž navyklý
zákon buď obsahuje zjevnou nepravost, nebo zachovávat jej je velmi škodlivě.
Pročež praví Právník, že "při stanovení nových věcí má být zřejmá
užitečnost, aby se ustoupilo od práva, které se dlouho zdálo správně".“ (Summa
Theologica I-II ot. 97 čl. 2 odp.)
Podmínka obecného dobra
Za
předpokladu, že zákon musí splňovat podmínku, že má sloužit obecnému dobru, je
nová mše právě v tomto bodě nejvíce defektní. Již v době, kdy byla
„promulgována“ ji kardinálové Ottaviani a Bacci v proslulém Stručném kritickém rozboru nového mešního
řádu charakterizovali takto:
„Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými]
prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně
odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak
byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně
stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům,
které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria.“ (Stručný
kritický rozbor nového mešního řádu)
Nemá smysl detailně rozebírat, proč nová mše –
která je protestantizovaná, je dvojznačná, zastírá podstatné pravdy Víry, je
svou povahou, pokud jde o vyjádření těchto pravd, regresivní, podporuje
odchylky a liturgické experimentování, objevuje se v národních jazycích
v nepřesných překladech atd. – neslouží obecnému dobru.
Podmínka
obecného dobra evidentně splněna není. Podívejme se proto nyní spíše na právní
legitimitu vyhlášení nové mše a na její promulgaci.
Kontroverze při promulgaci nové mše
Apoštolská konstituce Missale Romanum byla vydána 3. dubna
1969. V jejím úvodu stojí: „Apoštolská
konstituce vyhlašující Římský misál obnovený podle rozhodnutí Druhého
vatikánského koncilu“ (Český misál, ed. 1983, str. 9-12). I přes tato slova
lze říci, že zkoumáme-li pozorně text této konstituce, zjistíme, že ve
skutečnosti nevyhlašuje (nepromulguje) vůbec nic. Text nicméně vytváří dojem,
že byl nový misál papežem vyhlášen tak, že ustanovil platný a zavazující zákon,
který se vztahuje na všechny kněze a věřící římského ritu.
V Apoštolské
konstituci Missale Romanum papeže
Pavla VI. jsou však přesně pouhá dvě nařízení a nic víc.
1)
Mají být používány tři nové eucharistické modlitby:
„Rozhodli jsme se tedy, aby byla
eucharistická modlitba obohacena ... a aby k dosavadnímu římskému kánonu
byly přidány tři nové.“
2)
Jaká mají být nová slova proměňování:
„Z pastoračních důvodů a pro usnadnění
koncelebrace jsme přikázali, aby slova
Páně byla ve všech kánonech stejná. Takže v každé eucharistické modlitbě
se budou pronášet takto ....“
Vezmete-li
si původní text a budete jej pečlivě studovat, zjistíte, že v celém
dokumentu se nevyhlašuje nic jiného. Zcela jistě se v něm nevyhlašuje nový
mešní ritus. Z toho jednoznačně vyplývá, že není pravda, že byl misál
papeže Pavla VI. promulgován jakožto zákon, který zavazuje univerzální Církev
latinského ritu.
Další fakta
Nový Římský
misál nikomu nenařizuje používat tento misál, protože neříká, kdo tomuto
údajnému zákonu podléhá a na koho se vlastně vztahuje. Papež Pavel VI.
v celém dokumentu spíše vysvětluje, popisuje a zdůvodňuje změny, aniž by
je však reálně uzákonil jasným legislativním aktem. Celý dokument tak svou
formou stojí v ostrém protikladu k jasnému, nedvojznačnému a určitému
stylu buly Quo Primum papeže sv. Pia
V., jíž v roce 1570 nezpochybnitelně vyhlásil (promulgoval) Římský misál,
když stanovil, že misál se bude:
„...napříště
po budoucí věčné časy používat ve všech kostelech... ...ledaže by od samého
začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením
nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě
stě let. ...Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a
stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší
nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného
nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno“.
Detail z buly Quo Primum
Oproti tomu
Apoštolská konstituce Missale Romanum
papeže Pavla VI. „prostě jen představuje
jistou knihu a deklaruje, že v této knize budou vytištěny některé nové
modlitby. Není zde nic, co by bylo disciplinární povahy. Nepředepisuje se
používání nového misálu, dokonce se ani nepovoluje, aby jej kdokoliv používal.
Není zde absolutně žádné svolení papeže Pavla VI. k používání tohoto
nového misálu“, jak konstatuje P. Paul Kramer. (Sebevražda
skrze změnu víry v liturgii)
Jinak
řečeno: „Klíčové fráze, které by
konstituovaly zákon, skutečné promulgování zákona, který je v Církvi nutné
všeobecně uposlechnout, se v Apoštolské konstituci Missale Romanum nikde
nenachází.“ (Sebevražda
skrze změnu víry v liturgii)
Srovnáme-li
Apoštolskou konstituci Missale Romanum
s bulou Quo Primum, je na první
pohled patrný nebetyčný rozdíl ve stylu jazyka. Quo Primum na rozdíl od Apoštolské konstituce Missale Romanum jasně určuje, kdo podléhá používání tohoto nového
misálu, kdo a kde jej může používat atd. Ještě jednou nechme promluvit P.
Kramera:
„K samotné povaze zákona se vztahuje to,
že zákon musí být ve svých formulacích normativní. Jinak řečeno, zákon musí
nařizovat, musí ukládat povinnost těm, kdo zákonu podléhají. Musí být jasné,
kdo zákonu podléhá. Musí být naprosto zřejmé, co se nařizuje. Jestliže toto
v pravidle nebo v zákoně nenaleznete, pak to jednoduše není zákon,
protože to, co tvoří samu podstatu zákona, samotné jádro zákona, zde chybí.
Zákon, který subjektu nenařizuje dělat nebo nedělat něco, je jako definice,
která nedefinuje. „Lex dubia, lex nulla“.
Nejistý zákon není zákonem. „Lex dubia non obligat“ – pochybný zákon, nezavazuje, protože zákon musí přesně stanovovat
pravidla – ukládat zákonnou povinnost těm, kteří jsou jím specifikováni.“ (Sebevražda
skrze změnu víry v liturgii)
Velmi
podstatnou věcí také je, že nový Římský misál nikde neustanovuje, že tradiční
misál již nemůže být používán. Ani nikde neustanovuje, že je vůlí papeže Pavla
VI., aby byl jeho nový misál povinný pro každého kněze římského ritu.
Verze misálu
otištěná v Acta Apostolica Sedis
(tj. v Aktech apoštolského stolce,
což je periodikum sloužící jako úřední věstník Apoštolského stolce a Vatikánu)
obsahuje navíc odstavec, jenž nebyl přítomen v původní verzi dokumentu
podepsaného papežem, a který budí zdání, že ustanovuje nový misál jako zákon.
Původní
konstituce končila: „Na závěr toho, co
jsme dosud vyložili o novém Římském misálu, chtěli bychom zdůraznit toto..“
Jenže překladatelé do francouzštiny a italštiny, kteří cítili, že „něco“ chybí,
troufale modifikovali původní text: „Chceme
(placet) uzákonit (cogere et
efficere) vše (quiddam), co jsme výše vyložili o novém Římském misálu...“
Stejní
překladatelé doplnili i původní latinský text, k němuž navíc přidali: „Co jsme ustanovili touto naši konstitucí,
vstoupí v platnost od 30. listopadu tohoto roku, tj. od první neděle
adventní.“ Mylné je zde však i vyjádření „co jsme ustanovili“ („praescripsimus“),
neboť je v minulém čase, čímž se odvolává na dřívější povinnost a nic víc
nestanovuje (The Angelus, březen 1997,
str. 35). Obojí objektivně vzato znamená podvod a podtrhuje to fakt, že si
někteří přejí, aby byla konstituce závazná, což však ve své původní podobě
není.
Právní nejistota
To samo o
sobě vznáší velký otazník nad přesnou povahou právního statutu nového Římského
misálu. Tento závěr však není pouhým názorem nepoučených laiků. Mezi ty, kteří
poukazovali na dvojznačnosti tohoto dokumentu a problém s jeho správnou
interpretací, patřil například i Neri Capponi, profesor kanonického práva na
univerzitě ve Florencii, který byl velmi známý ve vatikánských právních
kruzích. Ve své brožuře s názvem Some
Juridical Considerations on the Reform of the Liturgy (Některé právní úvahy
o reformě liturgie) (Edinburgh, Una Voce, 1979, str. 22) poznamenává, že celý
rozsah a cíl reformy Římského misálu je pochybný nejen kvůli slabosti a
dvojznačnosti jazyka použitého v Římském misálu samotném, ale také kvůli „trvalým nedostatkům v legitimitě“
legislativních textů, které následovaly a údajně vykládaly Římský misál věřícím
(tamtéž str. 21).
Jiní
odborníci na kanonické právo demonstrují, že předešlý zákon daný skrze bulu sv.
Pia V. Quo Primum stále platí, tj. že
platí trvalý indult pro všechny kněze sloužit tridentskou mši a že tridentská
mše stále zůstává v platnosti přinejmenším z důvodu starobylého
obyčeje, který nebyl nikdy zrušen.
Z hlediska
církevního zákona tedy nelze učinit závěr, že trvalý indult zaručený bulou Quo Primum byl anulován. Jinak řečeno,
tato bula nebyla nikdy zrušena, stále platí a dnes stejně jako včera stanovuje
právní základ pro slavení tradiční latinské mše. To, že tuto skutečnost
hierarchie odmítá akceptovat, neznamená, že je potřeba nějaký jiný indult či
nějaké zvláštní povolení typu Summorum
Pontificum pro sloužení této tradiční mše svaté.
Neexistuje také
žádný kánon, který by se snad dal interpretovat tak, že dává biskupovi pravomoc
omezovat či odepírat slavení tridentské mše. Také neexistuje žádné zdůvodnění
pro deklarování existence jakési „řádné“ a „mimořádné“ formy latinského ritu.
Když se však
vrátíme zpět k papeži Pavlu VI., je velmi pravděpodobné, že osobně chtěl,
aby užívání nové mše postupně nahradilo tradiční mši, nicméně nechtěl přijmout
odpovědnost za to, aby takovou věc skutečně uzákonil ve své Apoštolské
konstituci.
I kdyby však
psaný zákon v podobě Quo Primum
neplatil, protože by již byl skutečně zrušen, zastávají mnozí znalci
kanonického práva názor, že by se tradiční latinská mše navrátila ke svému
původnímu statutu prastarého zvyku. Ledaže by ji zákonodárce výslovně zrušil
konkrétní zmínkou v rámci specifického právního aktu. Žádný takový akt ani
jeden z následujících papežů neučinil, na základě čehož lze soudit, že „přinejmenším na základě ustanoveného zvyku
by všichni celebranti měli mít svobodu užívat misál sv. Pia V. a všichni věřící
z něj mít užitek“. (Právní
statut tridentské mše)
Dne 28.
října 1974 sice Posvátná kongregace Božího kultu vydala oznámení podepsané
kardinálem Knoxem a arcibiskupem Bugninim, které popíralo, že může být
tridentská mše celebrována pod „jakoukoliv
záminkou zvyku, třebas i prastarého“. To lze však s úspěchem zpochybnit
jako svévolné prohlášení, protože existuje-li nějaké zvykové právo, pak „existuje i navzdory bezdůvodnému popírání
jeho existence ze strany římské kongregace“. (tamtéž)
Míru právní
nejistoty vyjadřuje i krok Jana Pavla II., který v roce 1986 jmenoval
komisi sestávající z 9 kardinálů (mezi nimi i kardinála Ratzingera). Ta
měla prozkoumat právní statut tradičního ritu mše. Komise se soustředila na dvě
zásadní otázky:
- Zmocnil
papež Pavel VI. biskupy, aby zakázali slavení tradiční mše?
- Má kněz
právo na veřejnosti a soukromě slavit tradiční mši bez omezení,
třebas i proti vůli biskupa?
Stručně shrnutý výsledek:
- Papež Pavel VI. nikdy nedal
biskupům zmocnění k tomu, aby zakázali slavení tradiční latinské mše.
- Biskupové nemohou zakázat nebo
omezit slavení tradičního ritu mše na veřejnosti, ani v soukromí.
Kněží nemohou být povinováni slavit nový ritus mše.
„Komise
také Janu Pavlu II. doporučila, aby vydal výnos, který daná zjištění zohlední.
Z devíti kardinálů bylo osm pro, aby v něm bylo dáno všeobecné
povolení vybrat si, zda bude kněz sloužit starou či novou mši. Vydání takového
výnosu bylo plánováno na rok 1988, bohužel k němu však kvůli tlaku biskupů
na papeže nikdy nedošlo.“ (Dvě
"formy" jednoho ritu a putování k syntéze)
Druhá „promulgace“
Jak jsme
viděli, Missale Romanum není zákonem
týkajícím se církevní disciplíny. Nenařizuje, ani nepovoluje nikomu používat misál
papeže Pavla VI. Když však dojdete na konec tohoto dokumentu, naleznete zde
v 1. editio typica ještě I.
výnos vydaný Kongregací pro Boží kult a ačkoliv Missale Romanum sám sebe nazývá promulgací, je tu vlastně ještě
další promulgace podepsaná kardinálem Gutem, která promulguje nový misál poté,
co prý byl právě promulgován papežem Pavlem VI., což je opravdu hodně zvláštní.
V tomto
výnose se říká:
„Mešní řád byl ustanoven a texty Římského
misálu byly schváleny papežem Pavlem VI. v Apoštolské konstituci „Missale
Romanum“ 3. dubna 1969. Tato Kongregace pro Boží kult z pověření papeže
nyní vyhlašuje [tj. promulguje] a deklaruje za „editio typica“ toto nové vydání
Římského misálu připraveného v souladu s výnosy Druhého vatikánského
koncilu.
Pokud se týká používání nového Misálu, latinské vydání
se může začít užívat, jakmile bude publikováno. ... Pokud se týká vydání
v národních jazycích, je dána odpovědnost biskupským konferencím za jejich
přípravu a stanovení data účinnosti jejich používání po patřičném schválení ze
strany Apoštolského stolce.“ [překlad autor článku]
Papež Pavel VI. s kardinálem Gutem
Ani tato
promulgace po „promulgaci“ se nijak nevyjadřovala k misálu sv. Pia V. a
tedy k možnosti či nemožnosti slavit tradiční latinskou mši. V zásadě
pouze povolila používání nového misálu a určila, odkdy má být používán.
Nehledě
k tomu, že ani není možné, aby kardinál, i kdyby k tomu měl mandát od
papeže, zamítnul a anuloval slavnostní výnos jiného papeže. Z toho ovšem
plyne jednoznačný a zásadní závěr, že nový misál nikdy nebyl promulgován pro
celou univerzální Církev latinského obřadu a původní misál sv. Pia V. nebyl
nikdy anulován ani zakázán.
Závěr
V závěru
si jen stručně shrňme všechna fakta:
Každý kněz
římského ritu by měl s odvoláním na bulu papeže sv. Pia V. Quo Primum mít možnost svobodně sloužit
tradiční mši bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a
zákazy. Přinejmenším na základě ustanoveného zvyku by všichni celebranti měli
mít svobodu užívat misál sv. Pia V. a všichni věřící mít na něm účast.
Co se týká
nového mešního řádu, jsou v Apoštolské konstituci Missale Romanum pouze dvě nařízení a to, že mají být používány tři
nové eucharistické modlitby a jaká mají být nová slova proměňování,
z čehož jednoznačně vyplývá, že tento misál nebyl promulgován jako zákon,
jenž by zavazoval univerzální Církev latinského ritu. Apoštolská konstituce
neobsahuje nic, co by bylo disciplinární povahy, nestanovuje ani, že již nemůže
být používán misál sv. Pia V., ani kdo, kde a odkdy má používat nový misál
papeže Pavla VI., dokonce neobsahuje ani svolení tohoto papeže k užívání
nového misálu. Z hlediska právního je tedy tato promulgace značně nejistá.
Mimoto byl do verze otištěné v Acta
Apostolica Sedis vložen odstavec, který v původním textu nebyl, a
který budí zdání, že ustanovuje nový misál jako zákon.
Co se
týká původního misálu sv. Pia V., lze se důvodně domnívat, že
z hlediska církevního zákona nebyl trvalý indult zaručený bulou Quo Primum anulován, tj. tato bula
nebyla nikdy zrušena, stále platí a stanovuje právní základ pro slavení
tradiční latinské mše, navzdory tomu, že tuto skutečnost velká část hierarchie
odmítá akceptovat. Protože tento trvalý indult stále platí, není potřeba nějaký
jiný indult či nějaké zvláštní povolení typu Summorum Pontificum pro sloužení této tradiční mše svaté. Neexistuje
také žádné zdůvodnění pro deklarování existence jakési „řádné“ a „mimořádné“
formy latinského ritu.
Na výše
řečeném nemění nic ani skutečnost, že kardinál Gut z pověření papeže Pavla
VI. napodruhé promulgoval nový misál poté, co již byl údajně promulgován
papežem Pavlem VI. V každém případě platí, že ani tato dodatečná
promulgace se nijak nevyjadřovala k misálu sv. Pia V. a tedy
k možnosti či nemožnosti slavit tradiční latinskou mši, což by ani
nemohla, protože není možné, aby kardinál, i kdyby k tomu měl mandát od
papeže, zamítnul a anuloval slavnostní výnos jiného papeže. Ve své podstatě
tedy tato druhá promulgace pouze dodatečně povolila používání nového misálu a
určila, odkdy má být používán.
Někteří
renomovaní znalci kanonického práva, mezi nimi i ti, kteří nepatří do
tradičních katolických kruhů, se přiklánějí k tomu, že legitimita nového
misálu je právně přinejmenším dubiózní.
I
v případě, že uznáme, že papež má samozřejmě právo vyhlásit (promulgovat)
nový mešní řád a přijali bychom jako fakt i to, že tato promulgace byla
z hlediska kanonického práva technicky v pořádku, stále platí zásada,
že zákon musí sloužit obecnému dobru, a že by jeho změna neměla být samoúčelná
a svévolná. Výčet toho, proč nový mešní řád nelze svou podstatou považovat za takový,
že slouží obecnému dobru, by přesáhl rámec tohoto článku.
Bylo to
především právě s ohledem na posledně řečené, spíše než na právní
pochybnost aktu promulgace, proč arcibiskup Lefebvre, zakladatel Bratrstva sv.
Pia X., považoval nový mešní řád za nelegitimní. V tom se liší od biskupa
Fellayho, „zakladatele“ „Bratrstva biskupa Bernarda“, který novou mši za
legitimní považuje. (Porovnání postoje obou mužů viz např. v článku zde).
Prorocká
slova Msgr. Eugena Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII. ohledně „nebezpečí, která hrozí Církvi“ a o „Božím varování před sebevraždou skrze změnu
víry v její liturgii, její teologii a její duši“ se, bohužel,
naplnila.
S využitím materiálů: