Kázání
P. Martina Fuchse 15. 11. v Praze (2014)
Poznámka editora: V sobotu 15. 11. 2014 celebroval
v Praze za účasti více než 20 věřících mši svatou kněz
katolického hnutí Odporu z Rakouska P. Martin Fuchs. Zde přinášíme překlad jeho kázání.
***
Uctívání
svatých – svatých obrázků – relikvií
Protestanté nemohou
tato témata pochopit. Argumentují tím, že o tom není nic psáno v Písmu
svatém a tudíž nemohou patřit do předmětu katolické Víry.
Je to však pravda? Je
pravda, že některé věci nejsou v Bibli zmíněny. Janovo evangelium to říká
docela jasně:
„Je však ještě mnoho
jiných věcí, které učinil Ježíš; kdyby se o každé zvlášť napsalo, myslím, že by
ani celý svět neobsáhl ty knihy, které by musily býti napsány.“ (Jan 21:25)
Proto do pokladu Víry
patří některé věci, které nejsou v Písmu svatém. Rád bych zmínil jen
několik příkladů: počet knih Písma svatého, odpustky, Neposkvrněné početí Panny
Marie, tělesné nanebevzetí Panny Marie, okolnosti, za nichž je papež neomylný
atd.
Spasitel nepovzbuzoval
své učedníky, aby psali knihy, ale aby šli a hlásali svaté evangelium všem
národům.
Zjevení zahrnuje dva
zdroje, ústní a psaný. Alespoň v jednom musí být předmět, který do zjevení
patří, zahrnut. Často se nachází v obou zdrojích.
A pro uctívání svatých,
svatých obrazů a také uctívání relikvií nalézáme argumenty v obou
zdrojích. Rád bych to stručně ukázal:
1.
Uctívání svatých
Na několika stranách
Písma svatého můžeme číst, že Bůh dal anděla každému člověku, aby jej chránil.
Mohl k němu volat o pomoc, naslouchat mu, mít k němu úctu:
„Hle, posílám před
tebou anděla, aby tě opatroval na cestě a přivedl tě na místo, které jsem
připravil. Měj ho ve vážnosti a poslouchej ho, nepopouzej ho, Neodpustí totiž
vaše provinění. Vždyť v něm přebývá mé jméno! Budeš-li jej však opravdu
poslouchat a činit vše, co říkám, budu nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem
tvých protivníků.“ Řekl Bůh před exodem do Egypta. (Exodus 23:21-23)
Když si lid zhotovil
zlaté tele v poušti a Hospodin se jej chystal zničit, Mojžíš se
k němu modlil.
„Proč mají Egypťané
říkat? ‘Vyvedl je zlomyslně, aby je pobil na horách, aby je vyhladil
z povrchu země?‘ Zastav plamen svého hněvu! Upusť od neštěstí, jež proti
svému lidu zamýšlíš! Vzpomeň na Abrahama, Izáka a Izraele, své služebníky.
Vzpomeň, jak jsi jim sám při sobě přísahal? ‘Rozmnožím vaše semeno jako hvězdy
na nebi. Celou tuto zemi dám vašemu semeni, jak jsem řekl, aby ji zdědili na
věky!‘“ (Exodus 32:12-14)
A 2. kniha Makabejská
hovoří o Judově snu: „Každého z nich vyzbrojil nikoli pevným štítem a
kopím, ale povzbuzením vhodnými slovy. Vyprávěl jim věrohodný sen, jímž všechny
potěšil. Měl toto vidění: Viděl někdejšího velekněze Oniase, muže krásného a
dobrého, velebného zjevu, tichých způsobů, vynikající výmluvnosti, který od
mládí usiloval o všechno, co náleží ke ctnosti. Viděl jej, jak vztáhl ruce a
modlil se za všechno židovstvo. Pak se zjevil muž šedovlasý, vynikající slávou,
kdosi podivuhodný, jehož obklopovala nezměrná velebnost. Onias o něm řekl: „To
je přítel našich bratří, mnoho se modlí za lid a svaté město. Je to Jeremijáš,
Boží prorok!“ (2. Makabejská 15:11-15)
V podobenství o
boháčovi a Lazarovi boháč volá Abrahama, aby poslal Lazara, aby ochladil jeho
jazyk. (Lukáš 16:19)
Svatí jsou přáteli
Boha, jsou našimi duchovními vzory a našimi přímluvci. Pomáhají nám
v našich starostech a potížích a chtějí, abychom se stali šťastnými na
věčnosti jako jsou oni. Neuctíváme je kvůli jejich přirozeným, ale
nadpřirozeným darům, kvůli jejich ctnostem. Tento bod proto bude hlavním
předmětem při kanonizačním procesu. Zázraky jsou potvrzením z nebe, že ten
či onen věřící je v nebi. Benedikt XVI. řekl: „Zajisté můžete kanonizovat
muže či ženu bez zázraku.“ Ale protože kanonizace je církevní proces, kde
lidští soudci šetří danou věc, mohou dojít k mylnému soudu. Protože mohou
být oklamáni nebo ctnost osoby, která by měla být kanonizována, není opravdovou
ctností. Možná ta osoba učinila dobré dílo se zlým úmyslem, aby byla pochválena
nebo získala odměnu na tomto světě. To je velký problém!
Nové
kanonizace jsou spíše rouhačstvím. Poslední kanonizace jsou kanonizacemi
Druhého vatikánského koncilu, nic jiného. Oni kanonizovali Jana XXIII. bez
zázraku. Zázraky vykonané Janem Pavlem II. a Pavlem VI. byly velmi pochybné.
Na přímluvu Jana Pavla II. měla být vyléčena žena z Parkinsonovy choroby a
na přímluvu Pavla VI. mělo být vyléčeno dítě z nebezpečí života
v mateřském lůně. Kolik jen lékařů dalo mylnou diagnózu: „Vaše dítě je
v nebezpečí života, provedeme potrat.“ A nakonec matka porodila a dítě
bylo zdravé.
2.
Svaté obrazy
Také obrazy svatých
jsou zmíněny v Písmu svatém. Mojžíš řekl Bohu: „Vytvoříš také dva cheruby.
Zhotovíš je z tepaného zlata na obou koncích slitovnice: jednoho cheruba
na jednom konci a druhého na druhém konci.“ (Exodus 25:19)
Samozřejmě Bůh také
řekl: „Nevytvářej si modly v podobě čehokoliv.“ Řekl to však pouze proto,
že jiné národy uctívali vlastnoručně vyrobené modly. Uctívat obraz jako Boha je
modlářstvím!
A Izraelité byli vždy vystaveni
nebezpečí upadnutí do modlářství jiných národů. Vidíme to jasně na úpatí hory
Sinaj. Když Mojžíš zůstával na hoře Sinaj déle, než se očekávalo, zhotovili si zlaté
tele jako jiné národy a uctívali jej jako Boha.
Když si pověsíme obrazy
svatých, neuctíváme je, neuctíváme obrázek sám, ale uctíváme ty, kteří jsou
namalováni na obrázku.
Podobně to činíme
s obrazy našich předků.
Pověsíme si je
v našich domovech, protože je chceme uchovat v úctě, protože jsme jim
vděční. Nechceme na ně zapomenout jako na své dobrodince.
3.
Uctívání relikvií
Také pro třetí bod,
uctívání relikvií, nalézáme argumenty v Písmu svatém:
Když zkoumáme exodus do
Egypta, čteme: „Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti,
neboť ten zavázal syny Izraele přísahou: Až k vám Bůh obrátí zřetel, vyneste
odsud mé kosti s sebou!“ (Exodus 13:19)
Nebo ve
druhé knize Královské: „Izraelci právě kohosi pohřbívali, když vtom uviděli
nájezdníky. Hodili ho tedy do Elíšova hrobu a utekli. Jakmile ten muž dopadl na
Elíšovy kosti, ožil a postavil se na nohy.“ (2. Královská 13:21)
Také pasáž
o ženě s krvotokem, která se dotkla lemu Spasitelova roucha a byla
uzdravena, nám ukazuje uctívání relikvií. (Matouš 9:20)
Dále se nám
ve Skutcích apoštolských říká, že raní křesťané měli velkou důvěru ve svatého
Petra:
Natolik, že
vynášeli nemocné na ulice a kladli je na lůžka a na nosítka, aby alespoň stín
kolemjdoucího Petra zastínil někoho z nich a aby byli osvobozeni od svých
nemocí. (Skutky 5:15)
A později
čteme o svatém Pavlovi: „Také divy neobyčejné činil Bůh skrze ruce Pavlovy,
takže šátky a zástěry kladli na nemocné a také nemoci od nich odcházely a zlí
duchové vycházeli.“ (Skutky 19:11-12)
Uctívání
ostatků svatých se děje kvůli skutečnosti, že těla světců byla živými údy
Krista, chrámy Ducha Svatého a že byla určena ke vzkříšení a věčné oslavě.
Obvykle je
člověk dělí do tří skupin:
1) na
ostatky svatých (kosti, vlasy, jazyk atd.)
2) na
předměty, které světci používali (modlitební knihy, růžence, části oděvu) a
3) na části
tkanin jiných předmětů, které se dostaly do styku s relikviemi.
Uctívání svatých,
uctívání posvátných obrazů a uctívání relikvií nalézají své vyjádření
v tradici, v modlitebních knihách, misálech, v církevním umění,
sochách a malbách, v katakombách a na křesťanských hřbitovech,
v pravidlech obřadů a v konstrukcích kostelů. V oltáři, kde se
slouží mše svatá, musí být relikvie.
Uctíváme
svaté! Uctíváme jejich obrazy a relikvie, nezbožšťujeme je!
Amen.