Platnost svěcení arcibiskupa
Lefebvra (2014)
Tato
neděle (21. září) představuje 85. výročí dne, kdy byl mladý Marcel Lefebvre
vysvěcen na kněze, zatímco tento čtvrtek (18. září) byl 67. výročím dne, kdy
byl konsekrován biskupem.
Jak
jsou si mnozí z vás vědomi, jeho svěcení bylo během let bohužel předmětem
mnohé nesprávné spekulace, pochyb a kontroverzí. Někteří lidé prohlašují, že
jeho svěcení a konsekrace byly „neplatné“, protože osoba, která je prováděla,
kardinál Liénart, byl (údajně) zednářem pokoušejícím se infiltrovat Církev a
protože byl zednářem s nepřátelskými záměry, nemohl rozhodně zamýšlet
vysvětit Marcela Lefebvra či kohokoliv jiného, což znamená, že arcibiskup Lefebvre
nikdy nebyl legitimním knězem.
Již
jsem se k tomu stručně vyjádřil dříve, ale považuji za nutné věnovat objasnění
tohoto šílenství celý článek.
Za
prvé, stojí za zmínku, že většina zastánců této teorie nemá ráda arcibiskupa
Lefebvra; většina stoupenců této teorie jsou dogmatičtí sedesvakantisté, kteří si
u arcibiskupa jaksi chtějí „přihřát polívčičku“. Jejich silné opovržení
(ne-li přímo nenávist) vůči němu může být připsána z větší části faktu, že
nebyl sedesvakantistou. Protože tito sedesvakantisté, o nichž hovořím, nemohou
vystát tohoto člověka hlásajícího [ohledně papeže] heslo „uznávej a vzdoruj“, který
je tradicionalisty zpodobňován jako hrdina, zacházejí do krajnosti, aby
pošpinili jeho obraz.
Jedním
z nejotevřenějších kritiků arcibiskupa a [původního] FSSPX je Hutton
Gibson, otec celebrity Mela Gibsona, který je tradičním katolíkem. Hutton je
jedním z lidí, o nichž říkám, že nemohou vystát arcibiskupa a stejně jako
jiní používá onen absurdní argument proti platnosti jeho svěcení, aby
přesvědčil lidi, aby se od arcibiskupa a Bratrstva sv. Pia X. distancovali.
Používá jej, aby přiživoval svou vlastní nenávist k němu a odhodlání
poškodit jeho reputaci. Huttonova nenávist k arcibiskupovi je zcela zjevná
při čtení jeho knihy The Enemy is
Still Here (Nepřítel je stále zde),
v níž nejen tvrdí, že arcibiskup nebyl platným knězem, ale jde tak daleko,
že jej obviňuje ze „zednářských styků“, přičemž však dokonce připouští, že není
schopen poskytnout pro to jakýkoliv důkaz. Jde o neskutečně skandální knihu,
které bychom se měli vyhnout.
Problémem
této teorie o arcibiskupově „neplatném“ svěcení, kterou zastává Hutton a jiní
je, že je v rozporu s logikou i naukou Církve.
Za
prvé nikdy nebylo prokázáno, že kardinál Liénart byl zednářem. A i kdyby byl, znamenalo by to, že nemohl mít
patřičnou intenci a tudíž byly všechny jím udělené svátosti neplatné? Odpověď
je ne.
Toto
o tom říká sv. Tomáš Akvinský:
„Ve slovech vyslovených (udělovatelem) je
vyjádřena intence Církve; a to postačuje pro platnost svátosti KROMĚ TOHO, KDY
JE ze strany udělovatele VNĚJŠKOVĚ VYJÁDŘEN OPAK.“
Papež
Lev XIII. to opakuje:
„Co se týká smýšlení nebo úmyslu, jelikož je
to samo o sobě něčím vnitřním, Církev to neposuzuje; ale nakolik se zjevně
projevuje, musí to posoudit. Když osoba, aby uskutečnila a udělila svátost
skutečně a správně užila náležitou materii a formu, předpokládá se právě z tohoto
důvodu, že zamýšlela činit, co Církev činí. Na této zásadě je pevně postavena
nauka, která považuje za pravou svátost i tu, jež byla udělena heretikem nebo
nepokřtěným člověkem, pokud byla udělena v katolickém obřadu.“
Jinak
řečeno, intence Církve je vyjádřena, když vykonavatel vysloví náležitá slova a
POUZE když se vnějškově vyjádří
jinak, stává se platnost jeho svátostí pochybnou.
Navíc,
i kdyby hypoteticky řečeno, Liénart byl zednářem a opravdu odepřel náležitou
intenci, což by znamenalo, že [kněžské] svěcení v roce 1929 bylo neplatné,
arcibiskup Lefebvre by se nezpochybnitelně stal knězem v roce 1947. Toto o
tom v roce 1992 napsal biskup Williamson:
„Ale opět, za čtvrté, předpokládejme, že
Liénart byl zednářem a předpokládejme, že úmyslně zneplatnil svěcení, která
uděloval Marcelu Lefebvrovi. Antilefebvristé ještě nevyhráli, protože, jak
zcela správně argumentuje Michael Davies, Marcel
Lefebvre by se přesto stal biskupem a knězem v roce 1947 rukama jednoho či
obou biskupů spolusvětících jej tehdy s kardinálem Liénartem: stal by se
biskupem, protože stačí, aby ze tří biskupů vykonávajících obřad konsekrace jeden
jediný měl správnou intenci, aby byla svátost platná, a pravděpodobnost, že by
všichni tři tajně odepřeli svou intenci, je prostě astronomicky vysoká. Stal by
se knězem, protože jelikož větší obsahuje menší, tak i biskupství obsahuje
kněžství.“
Jeho
Excelence má pravdu, pouze jeden ze tří konsekrujících biskupů musí mít
náležitou intenci, aby byla konsekrace platná. Přesně to tvrdil papež Pius XII.:
„V souladu s nejstarobylejší tradicí
Církve je nový biskup vždy konsekrován TŘEMI jinými biskupy. Pontificale
Romanum se na ně odkazuje jako na pomocníky, ale protože jak rubrika
předepisuje, všichni tři biskupové vkládají ruce na právě svěceného biskupa
(materie svátosti) a odříkávají konsekrační formuli, papež Pius XII.
(Episcopalis consecrationis, 30.listopadu 1944) trvá na tom, aby se na ně
odkazovalo jako na spolusvětitele. Proto, jak již to bylo zřejmé, všichni tři
spolupůsobí při konsekraci (kde pro platnost postačuje jeden) a tudíž, dokonce
i v nepředstavitelném případě, kdy by dva ze tří biskupů neměli nezbytnou
intenci, zbývající biskup by stále platně světil kandidáta.“ (srovnej také
Pius XII., Alokuce k Mezinárodnímu kongresu o pastorační liturgii, 22.
září 1956)
Je
tedy směšné argumentovat, že arcibiskup nebyl platným knězem. Ještě jednou, i
kdyby z nějakého důvodu Liénart odepřel svou intenci vysvětit Marcela
Lefebvra v roce 1929 – což nemůžeme prokázat – pak by se arcibiskup
Lefebvre přesto stal knězem v roce 1947, protože [biskupské] svěcení je „plnost
svěcení“ a je platné, i kdyby jen jeden ze tří světitelů měl náležitou intenci.
Odložme
tedy tyto nesmyslné argumenty jednou provždy. Hutton Gibson – spolu s těmi,
kteří v této věci sdílí jeho názor – se MÝLÍ. Tečka. Jejich postoj není
podpořen učením Církve.
Mnozí
jej však neuznávají, protože byl „schizmatikem“ (což je absurdní obvinění) nebo
„nebyl sedesvakantistou“. Měli bychom ignorovat, co si druzí myslí a měli
bychom nadále děkovat Bohu za to, že nás požehnal takovým skutečným katolickým
hrdinou a věrným obhájcem pravé Víry, který bez ustání až do své smrti bojoval
za zachování Víry a mše všech časů.
Zdroj:
Traditional Catholic Remnant
Překlad:
D. Grof