▼

středa 8. ledna 2014

Sedesvakantismus a zjevný heretik I (2013)



Sedesvakantismus a zjevný heretik I (2013)
Série článků proti sedesvakantismu.
27.3.2013
Robert J. Siscoe
V této sérii o třech částech zvážíme otázku ztráty papežského úřadu kvůli zjevné herezi. Probereme tuto otázku ve světle odlišností, které jsou často přehlíženy, které však jsou rozhodující, když se tato otázka promýšlí. Podíváme se na některé historické příklady, které mají dopad na současnou situaci v Církvi, jako jsou např. preláti, kteří učí veřejně herezi, a uvidíme, jak se s takovou situací vypořádat v praxi. Zvážíme také dva historické případy papežů, u nichž jejich současníci považovali za fakt, že upadli do hereze: jeden byl obviněn, že je nevěřící a že koupil Papežský stolec skrze simonii, a druhý se zdál tak heretický, že byl zbaven funkce a nahrazen novým papežem ještě za svého života. Uvidíme co, pokud něco, nám tyto příklady říkají o sedesvakantistickém postoji.
Vnitřní a vnější pouta Církve
Začněme úvahou o vnitřních a vnějších poutech, která pojí člověka s Církví. Vnějšími duchovními pouty jsou teologické ctnosti (víra, naděje a láska), milost posvěcující, a dary Ducha Svatého. Vnějšími a viditelnými pouty jsou vyznání pravé víry, společné sdílení stejných svátostí a jednota s hierarchií, zvláště s papežem, viditelnou hlavou Církve.
Tato vnitřní a vnější pouta odpovídají tomu, o čem sv. Robert Bellarmin a různé katechismy mluví jako o tělu a duši Církve. Než budeme pokračovat, měli bychom zmínit varovaní, pokud jde o používání těchto termínů. Během první poloviny 20. století jistí teologové liberálnějšího smýšlení začali tyto termíny používat jako by naznačovaly dvě odlišné Církve. Nepřímo vyjadřovali, že Římskokatolická církev, tělo, je jednou Církví, zatímco Mystické tělo Kristovo, duše, je oddělenou Církví. Zesnulý Msgr. Joseph Clifford Fenton publikoval několik článků v The American Ecclesiastical Review, v nichž se důrazně bránil tomuto mylnému používání těchto termínů.
Papež Pius XII. na tento omyl také reagoval v encyklice Mystici Corporis Christi (1943) a pak znovu v Humani Generis (1950), když učil, že „Mystické tělo Kristovo je totožné s katolickou Církví“ a hovořil o těch, kteří podkopávali tuto pravdu jako o oklamaných „nerozumnou péčí o duše“.
Duše a tělo Církve by neměly být chápány jako dvě oddělená bytí či jako by to první pouze „přetrvávalo“ [subsistit] v tom druhém, přičemž by zároveň bylo „přítomné a fungující“ v rámci jiných náboženských sborů. Duše a tělo jsou však spíše dvěma odlišnými částmi jedné Kristovy Církve, jíž je Římskokatolická církev. Kardinál Ottaviani to vyjádřil následovně: „Existuje pouze jediná pravá Církev Ježíše Krista... Viditelná Církev a Mystické tělo Kristovo jsou jednou a touž realitou uvažovanou v odlišných aspektech“. (1)
S touto výstražnou poznámkou na paměti by také mělo být řečeno, že rozdíl mezi tělem a duší Církve, je-li správně chápán, může sloužit jako užitečná analogie v pochopení povahy a bytí jedné Církve a také rozličných vnitřních a vnějších pout, která člověka pojí k Církvi. Katechismus papeže sv. Pia X. vysvětluje tělo a duši Církve následovně:
„Otázka: Z čeho sestává Duše Církve? Odpověď: Duše Církve sestává z jejích vnitřních a duchovních vloh, tj. víry, naděje, lásky, darů milosti a Ducha Svatého, spolu se všemi nebeskými poklady, které jsou její skrze zásluhy našeho Vykupitele Ježíše Krista a svatých“.
„Otázka: Z čeho sestává Tělo Církve? Odpověď: Tělo Církve sestává z jejích vnějších a viditelných aspektů, tj. ze spojení jejich členů, z jejího kultu, z její učitelské moci a z její vnější správy a vedení“.
Vnitřní duchovní svazky pojí člověka k duši Církve, zatímco viditelná pouta jej pojí k tělu.
Člověk může být dokonale či nedokonale spojen s tělem Církve a dokonale či nedokonale spojen s duší. Člověk je dokonale spojen s duší Církve, když má všechny tři teologické ctnosti – víru, naději a lásku – a žije tedy nadpřirozený život milosti. Je nedokonale spojen s duší Církve, když má nadpřirozenou víru – nebo víru a naději – ale je oddělen od života milosti (např. jako katolík v těžkém hříchu). Dokonalá jednota s duší Církve je naprosto nutná ke spáse.
Dokonalá jednota s tělem Církve existuje, když je člověk formálně členem Římskokatolické církve. Nedokonalá jednota s tělem existuje, když se člověk touží připojit k Církvi (např. katechumen). U posledně zmíněného se říká, že jde o sjednocení s tělem Církve in voto (v touze) a nikoliv in re (ve skutečnosti). Než budeme pokračovat dále, názorně si to předveďme na následujícím scénáři.
Představme si člověka, který byl jako dítě platně pokřtěn v nekatolické sektě. Když dosáhl dospělosti, skrze modlitbu a studium došel k pevné víře, že Římskokatolická církev je pravou Církví a okamžitě začal plnit instrukce místního kněze. Navíc k tomu, že během svého instruování věřil všemu, co Církev učila, ale ještě před formálním přijetím do Církve obdržel zvláštní milost od Boha umožňující mu akt dokonalé kajícnosti za své minulé hříchy, a tudíž získal stav milosti. Kdyby ten člověk zemřel v tomto stavu před formálním přijetím do Církve, jeho dokonalá jednota s duší Církve v kombinaci s jeho touhou a úmyslem formálně vstoupit do těla Církve, by stačila ke spáse. Stejně jako vůle a úmysl hřešit stačí jako podmínka pro těžký hřích (Mt. 5:28), tak také vůle a úmysl formálně se připojit k Církvi postačuje za jistých okolností namísto skutečného členství. Abychom tento bod uzavřeli, člověk, aby byl spasen, musí zemřít dokonale sjednocen s duší Církve (musí mít víru, naději a lásku) a musí být v jednotě s tělem alespoň in voto.
Materie a forma hereze
Materiální hereze, nebo materie hereze, je přesvědčení, které je protichůdné k definovanému dogmatu – přesvědčení, které je v rozporu s tím, co katolík musí přijímat Vírou božskou a katolickou. Materie hereze existuje v rozumu a může být přítomna s nevinnou nevědomostí nebo s hříšnou zatvrzelostí ve vůli.
Forma hereze – to, co činí mylné přesvědčení formálně heretickým – je zatvrzelost ve vůli. Když člověk vědomě odmítá dogma víry, nebo když úmyslně zpochybňuje definované dogma, proviňuje se formální herezí ve vnitřním oboru (v oblasti svědomí). A protože hereze odporuje víře, člověk, který úmyslně nevěří jedinému článku víry, okamžitě ztrácí veškerou nadpřirozenou víru. Stejně jako jeden těžký hřích odstraňuje veškerou nadpřirozenou lásku (milost) z duše, tak také jediná hereze odstraňuje veškerou nadpřirozenou víru.
Sv. Tomáš Akvinský: „...jako smrtelný hřích se protiví lásce, tak nevěřit jeden článek se protiví víře. Ale láska nezůstává v člověku po jediném smrtelném hříchu. Tedy ani víra, když nevěří jeden článek víry... A tak je zjevné, že bludař, jenž zatvrzele nevěří jeden článek, není ochoten následovat ve všem nauky církve (jestliže totiž nikoli zatvrzele, není už bludařem, nýbrž pouze mýlícím se). Pročež je jasné, že takový bludař v jednom článku nemá víry o jiných článcích, nýbrž jakési mínění podle vlastní vůle.“
Člověk, který se provinil hříchem hereze, okamžitě ztrácí veškerou nadpřirozenou víru; a protože víra je základem nadpřirozeného života, je-li ztracena, jsou ztraceny také teologické ctnosti naděje a lásky, které spolu s vírou pojí člověka k duši Církve. Když proto člověk ztrácí víru – základ nadpřirozeného života – je úplně oddělen od duše Církve.
Avšak – a tento bod je důležitý, když se promýšlí sedesvakantistická pozice – ztráta víry sama v sobě a o sobě neodděluje člověka od těla Církve. Zopakuji to: Těžký hřích proti víře sám v sobě a o sobě neodděluje člověka od těla Církve. A je-li člověkem, který ztratí víru, papež, neztrácí proto svůj úřad. Toto je klíčový bod, který se často přehlíží dokonce i ze strany nejvzdělanějších obhájců sedesvakantistického postoje.
Formální hereze ve vnitřním oboru pouze odděluje člověka od duše Církve. K oddělení člověka od těla Církve je potřeba formální hereze ve vnějším oboru, a abychom příliš nepředbíhali, formální hereze ve vnějším oboru je deklarovaná hereze – buď deklarovaná příslušnými autoritami, nebo jinak „deklarovaná“ samotným jednotlivcem, který se stává notorickým a veřejně zjevným heretikem (více k tomuto bodu později).
Ve všech diskuzích, které autor tohoto článku měl s obhájci sedesvakantistické pozice, jen dva měli povědomí o tomto důležitém bodě. Všichni ostatní mylně věří, že hřích hereze (vnitřní obor) a následná ztráta víry oddělily člověka od těla Církve, což způsobuje, že papež, který ztrácí víru, ztrácí svůj úřad.
Proč je tento bod podstatný? Je podstatný proto, že mylná premisa má za následek mylné uvažování a často vede k mylnému závěru. Jestliže člověk věří, že papež, který ztrácí víru, tím ztrácí svůj úřad, dokonce i když dotčený papež otevřeně a jasně nepopřel definované dogma, mohl by snadno dospět k závěru, že papež, který byl podezřelý z hereze, tím ztratil svůj úřad; nebo že takový člověk, jehož podezřívají, že byl heretikem před svým zvolením, nebyl platným kandidátem papežství, protože heretik není způsobilý k tomu, aby byl zvolen papežem. Přesto by to bylo mylné uvažování, protože ztráta víry v sobě a sama o sobě (což se nerovná formální herezi ve vnějším oboru) nemá za následek ztrátu úřadu, ani člověku nezabraňuje, aby byl platně zvolen papežem, protože de internis ecclesia non judicat (Církev nesoudí vnitřní části).
V následujícím citátu vysvětluje velký jezuita Suarez, že víra není pro člověka nezbytně nutná, aby si podržel úřad a uchoval si jurisdikci v Církvi. Vysvětluje, že papež, který je heretikem (vnitřní obor) je vskutku oddělen od „substance a formy“ (duše) Církve, nicméně však zůstává viditelnou hlavou těla a zachovává si tudíž správu a působnost.
Suarez: „[V]íra není naprosto nutná, aby člověku umožňovala duchovní a církevní jurisdikci a aby byl schopen vykonávání platných aktů, které tuto jurisdikci vyžadují ... Předešlé je zřejmé, připustíme-li, že jak se učí v pojednáních o pokání a cenzurách, v případě krajní nutnosti může dávat rozhřešení kněz heretik, což bez jurisdikce není možné. (...) Papež heretik není členem Církve, co se týče substance a formy [duše], které utvářejí členové Církve; je však hlavou, co se týče správy a působnosti; a není to překvapivé, protože není primární a principiální hlavou, která jedná ze své vlastní moci, ale je jakoby nástrojem, je náměstkem principiální hlavy, která může vykonávat své působení nad členy dokonce prostřednictvím hlavy z bronzu; podobně, jak jsme již řekli, čas od času křtí prostřednictvím heretiků, čas od času takto dává rozhřešení atd.“ (3)
Francouzský kanonista Bouix (+1870) učí totéž:
„Víra není nutná, aby byl člověk způsobilý církevní jurisdikce a aby mohl vykonávat platné akty, které takovou jurisdikci vyžadují. (...) Nadto moc svěcení, která je sama o sobě nadřazená, může nadále trvat i bez víry, to jest, s herezí. Proto může trvat i církevní jurisdikce (...) Na argument, že když heretický papež není členem Církve [duše], není ani hlavou Církve [těla] ... může člověk dát následující odpověď: Připouštím, že papež heretik není členem a hlavou Církve, pokud jde o nadpřirozený život, který začíná vírou a je završen láskou [duše], jíž jsou všichni členové Církve sjednoceni v jednom těle živém nadpřirozeně; ale popírám, že nemůže být členem a hlavou Církve, co se týče správní moci [těla] jemu svěřené.“ (4)
Tutéž nauku nalézáme ve spisech sv. Roberta Bellarmina, který učil, že papež, který je tajným heretikem, zůstává papežem. Tajná hereze je formální herezí – hříchem hereze – ve vnitřním oboru, která se však nestala zjevnou ve vnějším oboru. V následujícím citátu z Bellarmina vidíme, že tajný heretik zůstává vnějškově spojen s Církví, a je-li dotčeným heretikem papež, zachovává si svůj úřad.
Bellarmin: „[T]ajní heretici patří stále do Církve, jsou částí a členy... proto papež, který je tajným heretikem, je stále papežem. To je také názor jiných autorů, které citujeme v knize De Ecclesia. ...tajní heretici jsou spojeni a jsou členy, ačkoliv toliko vnějším poutem; na druhou stranu, dobří katechumeni patří do Církve pouze vnitřním poutem, nikoliv vnějším“. (5)
Aby to bylo jasné, tajný heretik není osobou v materiálním omylu, ale je spíše formálním heretikem ve vnitřním oboru – to jest, někým, kdo je vinen hříchem hereze a kdo tím ztratil svou víru. Když velký tomista 20. století P. Reginald Garrigou Lagrange komentoval výše zmíněný Bellarminův citát, napsal následující:
„Tento stav je zcela abnormální, proto není divu, že z něj plyne něco abnormálního, konkrétně, že papež, který se stane tajně heretikem, již není skutečnou částí Církve [duše], dle nauky, jak je vysvětlena v těle onoho článku, ale stále si uchovává jurisdikci, jíž bude ovlivňovat Církev [tělo] při svém řízení. Bude tak stále nominálně hlavou Církve, jíž bude stále vládnout jako hlava, ačkoliv již nebude částí Krista, protože neobdrží ono živé vlití víry od Krista, neviditelné a primární hlavy. Bude tak zcela abnormálním způsobem ve věci jurisdikce hlavou Církve, ačkoliv nebude její částí.
„Tento stav by se nemohl aplikovat na přirozenou hlavu v jejím vztahu k tělu, ale takový stav si neodporuje v případě morální a sekundární hlavy. Důvodem je, že zatímco přirozená hlava musí získávat živé vlití z duše předtím, než může ovlivňovat části svého těla, morální hlava, jakou je papež, může uplatňovat svou jurisdikci nad Církví, ačkoliv neobdrží žádné vlití vnitřní víry a lásky z duše Církve. Stručněji, jak říká Billuart, papež se stává částí Církve svou osobní vírou, kterou může ztratit, a jeho vedení neviditelné Církve skrze jurisdikci a pravomoc je slučitelné se soukromou herezí. Církev bude vždy spočívat ve viditelné jednotě svých částí s viditelnou hlavou, konkrétně s římským papežem, ačkoliv někteří, kteří se vnějškově zdají být částí Církve, mohu být soukromými heretiky“. (6)
Zatímco tedy ztráta víry člověka zcela odděluje od duše Církve – od vnitřních pout, která ho sjednocují s Kristem a Církví – neodděluje jej nicméně takové duchovní ztroskotání v sobě a samo o sobě od těla Církve. Proto papež, který ztrácí víru, neztrácí jenom z tohoto důvodu automaticky i svůj úřad a jurisdikci.
Sv. Bellarmin je názoru, že papež, který se stává zjevným heretikem, přestává být automaticky papežem, neklaďme však rovnítko mezi hřích hereze a následnou ztrátu víry a mezi zjevnou herezi. Hřích hereze může být přítomen ve vnitřním oboru samotném, nebo může být zjevný ve vnější formě. Dokud se hereze nestane veřejně notorickou [obecně známou], zůstává ten člověk částí těla Církve, a jestliže je dotčenou osobou papež nebo biskup, zachovávají si svou jurisdikci.
Poznámky
  1. Acta, řada II, sv. II, část III, str. 994-995
  2. ST, II-II, ot. 5, a.2
  3. De Fide, disp. 10, sekce 6, nn. 3-10, str. 317
  4. Pojednání o papeži, sv. II, str. 662
  5. De Romano Pontifice Bk 2
  6. Překlad: D. Grof