Sluneční
zázrak (1987)
13.
října 1917
„Ticho, ticho! Naše
Paní přichází!“ zakřičela Lúcia, když uviděla záblesk. Když přestalo pršet,
začalo se postupně objevovat slunce a Naše Paní přišla. Její sněhobílá chodidla
spočinula na nádherných květinách a stuhách, jimiž Senohra da Capelinha ozdobila strom. Tváře dětí na sebe vzaly
nadpozemský výraz, jejich rysy se zjemnily, jejich barva se stala sytou, jejich
oči byly soustředěné na Pannu Marii. Neslyšely Lúciinu matku varující ji, aby
se podívala pořádně, aby nebyla oklamána. „Co ode mě chceš?“, vyptávala se
Lúcia Královny nebeské.
„Chci ti říci, že zde musí postavit kapli k mé poctě; že jsem Panna
Maria růžencová; že se mají dále modlit růženec každý den. Válka skončí a
vojáci se brzy vrátí do svých domovů,“ odpověděla Naše Paní.
„Mám mnoho laskavostí,
o něž chci požádat. Chceš je splnit nebo ne?“
„Některé ano, jiné ne. Oni musí změnit své životy, prosit o odpuštění za
své hříchy. Již více neurážet Našeho Pána,“ pokračovala Naše Paní a její
tvář velmi zvážněla, „Protože On je již
velmi uražený.“
Protože Lúcia věděla,
že je to poslední rozhovor s Naší Paní, chtěla se ujistit, že obdržela
všechny příkazy, které ji Maria chtěla dát. Chtěla strávit zbytek svého života
na zemi plněním přání Naší Paní. „Chceš ode mě ještě něco jiného?“, zeptala se
dívka.
„Nepřeji si nic jiného.“
Když Naše paní
opouštěla děti, rozevřela své ruce, které vyzařovaly záplavu světla. Když
stoupala, ukázala ke slunci a světlo vyzařující z jejich rukou rozjasnilo
samo slunce.
Lúcia ve vytržení bezděčně
vykřikla: „Ach, podívejte na slunce!“
Ozvěna Lúciina zvolání
se vrátila jako velký, ohromný výkřik údivu a ohromení z davu. Slunce teď
bylo bledé jako měsíc. Nalevo od slunce se z jasných mraků po prsa vynořil
sv. Josef, dostatečně na to, aby mu to umožnilo zvednout svou pravou ruku
a učinit, spolu s Dítětem Ježíšem, nad světem třikrát znamení Kříže. Když
to sv. Josef učinil, Naše Paní ve vší své nedostižnosti stála vpravo od slunce,
oděná v modrobílém rouchu Naší Paní růžencové.
Mezitím byli Francisco
a Jacinta zaliti úžasnými barvami a znaky slunce a Lúcia měla výsadu hledět na
Našeho Pána oděného v rudé jako Božího Vykupitele žehnajícího světu, jak
předpověděla Naše Paní. Stejně jako sv. Josef, byl i On vidět jen od prsou
nahoru. Za Ním stála Naše Paní, oblečená nyní v purpurovém rouchu Naší
Paní Bolestné, ale bez meče. Nakonec se blahoslavená Panna Maria opět zjevila
Lúcii v celém svém nadpozemském lesku, oděná v prostém hnědém rouchu
z Hory Karmel.
Když se děti upřeně
dívaly uchváceny nejnádhernějšími nebeskými vizemi, nespočetné tisíce lidí byly
uchváceny a ohromeny jinými zázraky na obloze. Slunce se pozoruhodně zabarvilo.
Slova očitých svědků tato úžasná znamení popisují nejlépe. „Mohli jsme se snadno
dívat na slunce,“ dosvědčil Ti Marto, „vůbec nám to nevadilo. Zdálo se, že
neustále bledne a září jedním způsobem, pak jiným. Vrhalo paprsky světla tak a
onak a barvilo vše různými barvami, lidi, stromy, zemi, dokonce i vzduch.
Největším důkazem zázraku však byla skutečnost, že slunce neobtěžovalo oči.“
Muž jako Ti Marto, který trávil celé dny na otevřeném poli se svými stády
a ošetřoval svou zahradu pod horkým sluncem portugalských pahorků, se této
skutečnosti podivoval. „Všichni tiše a klidně stáli a zírali na slunce,“
pokračoval. „V jistém bodě slunce ukončilo svou světelnou hru a pak začalo
tancovat. Opět přestalo a pak znovu začalo tancovat, až se zdálo, že se příliš
uvolnilo z nebe a spadne na lidi. Byla to chvíle strašlivého napětí.“
Maria da Capelinha
podala tomuto autorovi svůj dojem tohoto ohromného zázraku. „Slunce vrhalo
různé barvy, žlutou, modrou a bílou. Neustále se chvělo. Vypadalo jako
otáčející se ohnivá koule padající na lidi.“ Jak se slunce vymršťovalo
k zemi v ohromném mihotavém pohybu, davy křičely hrůzou: „Ach,
Ježíši, všichni tady zemřeme; ach, Ježíši, všichni tady zemřeme.“ Někteří
prosili o milosrdenství: „Naše Paní,
zachraň nás.“ Mnozí jiní činili akty kajícnosti. Jedna dáma dokonce nahlas
vyznávala své hříchy.
Nakonec se slunce
vrátilo zpět na svou dráhu a spočinulo na obloze. „Všichni vzdychli úlevou;
jsme stále naživu a zázrak slíbený dětmi pominul.“
Náš Pán tolik uražený
hříchy lidstva a zvláště špatným zacházením s těmito dětmi ze strany oficiálních
představitelů okresu, mohl v tento rušný den snadno zničit svět. Náš Pán
však nepřišel ničit, ale uchránit. Uchránil toho dne svět skrze požehnání
dobrého sv. Josefa a lásku Neposkvrněného srdce Panny Marie ke svým pozemským
dětem. Náš Pán by býval zastavil tehdy zuřící [první] světovou válku a dal by
světu mír skrze sv. Josefa, prohlašovala později Jacinta, kdyby nebyly děti
uvězněny v Ouremu. „Co činíte těmto mým nejmenším bratřím,“ varuje Náš
Pán, „Mně činíte.“
Zázrak pominul
v hodinu a den stanovený Naší Paní. Nikdo nebyl zklamán, nikdo asi kromě
Naší Paní, která řekla, že zázrak by byl mnohem větší, kdyby se s dětmi
tak špatně nezacházelo. Mnoho tisíc lidí v Cova da Ira a v sousedních
vesnicích bylo svědky ohromných znamení, ačkoliv všichni souhlasili, že to byl
nejstrašnější úžas budící pohled, jakého kdy byli svědkem. Určitou představu o
jeho účincích na lid si lze učinit z novinových zpráv z toho dne.
„V jednu hodinu přesně,
v hodinu slunce, přestalo pršet,“ psaly O Dia. Obloha měla určitý našedlý perleťový nádech a zvláštní
jasnost plnila ztemnělou krajinu, která byla každou chvíli temnější. Zdálo se,
že slunce je zahaleno průhledným závojem, aby nám znemožnilo pohled na něj bez
obtíží. Našedlý nádech perleti se začal měnit jako by na zářící stříbrný disk,
který pomalu rostl, než se prodral skrze oblaka. A stříbřité slunce stále
zahalené stejným našedlým světlem závoje bylo vidět, jak se otáčí a putuje
v kruhu ustupujících mraků! Lidé jednohlasně křičeli, tisíce Božích
stvoření, jež víra pozdvihla k Nebesům, padly na kolena na blátivou zem.
„Pak se světlo, jako by zářilo skrze vitrážová
okna velké katedrály, stalo světlemodrým, šířícím své paprsky nad ohromnou
chrámovou lodí. Modrá pomalu vybledla a nyní se zdálo, jako by bylo světlo
filtrováno přes žluté vitrážové sklo. Žluté skvrny teď padaly na bílé šátky a
tmavé sukně z hrubé vlny. Byly to skvrny, které se neurčitě opakovaly nad
nízkými ostrůvky dubů, skal a kopců. Všichni lidé plakali a prostovlasí se
modlili, sklíčení velikostí očekávaného zázraku. Byly to vteřiny, chvíle, které
se zdály být hodinami; tak plně byly prožity.“
O
Seculo, další lisabonské noviny, přinesly detailnější
popis mimořádných událostí. „Z výšiny cesty, kde lidé zaparkovali své povozy, a
kde mnoho set z nich stálo a obávalo se čelit rozbahněné půdě, jsme
viděli, jak se ohromný dav obrátil ke slunci, které stálo v nejvyšší
poloze a bylo zcela bez mraků. Slunce připomínalo tác z šedého stříbra.
Bez nejmenší námahy se dalo dívat přímo na něj. Náhle vypukl ohromný křik:
Zázrak, zázrak! Div, div!
„Před užaslýma očima
lidu, jehož chování nás přenášelo zpět do biblických časů, a který, zbělelý
hrůzou, prostovlasý, zíral na modrou oblohu, se slunce chvělo a činilo jakési úsečné,
neslýchané pohyby mimo všechny vesmírné zákony; slunce tančilo, dle typického
vyjádření rolníků.
„Na stupátku autobusu z Torres
Novas se starý muž, jehož vzrůst a jemné, mužné rysy připomínají Paula
Derouleda, otočil ke slunci a recitoval nahlas Credo. Viděl jsem ho později, jak promlouvá k těm kolem něj,
kteří stále měli na hlavě své klobouky, a důrazně je žádal, aby si sundali
klobouky před touto nesmírnou ukázkou Boží existence. Podobné scény se
opakovaly na jiných místech. Dáma zalitá slzami a takřka se dusící žalem
zavzlykala: Jak žalostné! Jsou zde muži, kteří pořád neobnaží svou hlavu před
tak ohromným zázrakem!
„Ihned poté se lidé
navzájem ptali, jestli něco viděli a co viděli. Největší počet prohlašoval, že
viděli chvět se a tančit slunce; jiní tvrdili, že viděli smějící se tvář
blahoslavené Panny Marie; přísahali, že se slunce samo točilo, jako by to bylo
kolo ohňostroje a že padlo takřka do bodu, že by svými paprsky spálilo zemi.
Někteří říkali, že viděli, jak postupně mění barvy.“
Svědectví jiného
svědka, Dr. Almeida Garreta, profesora na univerzitě v Coimbře, je
nejinformativnější a potvrzuje ostatní. „Když jsem čekal,“ řekl, „s nevzrušeným
a klidným očekáváním a díval se na místo zjevení a se zvědavostí, která
opadávala, protože čas plynul tak pomalu, aniž by cokoliv probudilo mou
pozornost, uslyšel jsem šum tisíců hlasů. Viděl jsem lidi rozprostřené na velkém
poli, jak se obracejí od bodu, k němuž se jejich touhy a úzkosti doposud
sbíhaly, na opačnou stranu a dívali se na oblohu. Byly takřka dvě hodiny
válečného času nebo poledne letního času.
„Slunce radostně
vykouklo skrze tenkou vrstvu mraků jen pár chvil předtím. Zářilo jasně a
intenzivně. Obrátil jsem se k tomuto magnetu, který přitahoval všechny
oči. Dívalo se na mě jako svítící a zářivý disk s jasným zřetelně
vymezeným okrajem. Nezraňovalo mé oči. Přirovnání (které jsem slyšel, když jsem
byl ještě ve Fátimě) k disku šedavého stříbra, se mi nezdálo správné. Ta
barva byla jasnější, mnohem živější a bohatší než šedavé stříbro, s lehkým
zabarvením lesku perel.
„Ani nepřipomínalo
měsíc za jasné noci. Každý viděl a cítil, že je to živé těleso. Nebylo sférické
jako měsíc, ani nemělo stejnou tonalitu barvy. Vypadalo jako malé, jasně
vyleštěné kolo duhově se třpytící perly. Nedalo se považovat za slunce jakoby
viděné skrze mlhu. V té době tu nebyla žádná mlha. (Déšť a mlha ustaly.)
Slunce nebylo neprůsvitné, zahalené nebo rozptýlené. Vyzařovalo světlo a horko
a bylo jasně vymezeno zkoseným okrajem. Na obloze byly nakupeny světlé mraky a
tu a tam byla posetá modří. Někdy slunce vykouklo samo v průrvách jasné
oblohy. Mraky plynuly kolem od západu k východu, aniž by zaclonily slunce.
Působily dojmem, že plují za ním, zatímco se zdálo, že bílé obláčky
proplouvající někdy před sluncem nabývají barvy růže nebo jemné modři.
„Byl zázrak, že po
celou tu dobu jsme se mohli dívat na slunce, záře světla a horkého žáru, bez
jakékoliv bolesti očí nebo oslepení sítnice. Tento úkaz musel trvat asi deset
minut, s výjimkou dvou přerušení, kdy slunce vyslalo vpřed své oslnivější
paprsky podobné blesku, které nás přinutily odvrátit zrak.
„Slunce se excentricky
pohybovalo. Nebylo to mihotání nebeského tělesa ve svém nejvyšším bodě.
Rotovalo s neobyčejně vysokou rychlostí. Náhle lidé vykřikli
s nesmírnou bázní. Slunce, stále rotující, se uvolnilo z oblohy a
hnalo se k zemi. Tento obrovský planoucí balvan nás hrozil rozdrtit svou
váhou. Byl to strašlivý pocit.
„Během této sluneční
události vzduch postupně nabíral různé barvy. Když jsem se díval na slunce,
všimnul jsem si, že vše kolem mě potemnělo. Podíval jsem se na to, co bylo
poblíž, a vrhnul jsem pohled k horizontu. Vše mělo barvu ametystu; obloha,
vzduch, vše a všichni. Malý dub poblíž vrhal na zem těžký nachový stín.
„Jelikož jsem se bál
poškození sítnice, což bylo nepravděpodobné, protože pak bych vše neviděl
v nachové, odvrátil jsem se, zavřel jsem oči, zakryl je dlaněmi, abych se
izoloval od světla. S otočenými zády jsem otevřel oči a uvědomil si, že
krajina a vzduch si ponechali nachový odstín.
„Nepůsobilo to dojmem
zatmění. Zatímco jsem se stále díval na slunce, všimnul jsem si, že se vzduch
pročistil a slyšel jsem rolníka poblíž říci: Tato paní vypadá žlutá. Ve
skutečnosti se vše vzdálené i blízké nyní změnilo. Zdálo se jako by lidé měli
žloutenku. Zasmál jsem se, když jsem viděl, jak všichni vypadají znetvořeně a
ošklivě. Moje ruka měl stejnou barvu...“
Svědectví tohoto
vzdělaného muže názorně ukazuje, jak obtížné je přiměřeně popsat úžasná
znamení, která se toho dne objevila na obloze. 13. říjen 1917 byl dnem, který
si všichni lidé, kteří byli svědky této události, měli zapamatovat. Reportér
z Ordemu, novin z Porta, o
tom napsal těmito slovy: „Slunce bylo někdy obklopeno krvavě rudými plameny,
jindy mělo žlutou a jemně nachovou korónu; znovu se zdálo, že nejrychleji
rotuje a pak se zdálo, že se odpoutalo z nebe, přiblížilo se zemi a
vyslalo ohromný žár.“
Další svědek, reverend
Manuel da Silva, napsal dopis příteli večer 13. října, v němž se pokusil
popsat události onoho dne. Mluvil o ranním dešti a pak „okamžitě vyšlo slunce
s jasně zřetelným okrajem a zdálo se, že sestoupilo dolů do výše mraků.
Začalo se s občasnými přestávkami otáčet dokola jako kolo ohňostroje asi
po osm minut. Vše skoro ztemnělo a obrysy lidí zežloutly. Všichni klečeli
v blátě.“
Inacio Lourenco byl
v té době devítiletým hochem žijícím ve vesnici Alburitel, asi 15 km od
Fátimy. Nyní je knězem a ten den si živě pamatuje. Byl ve škole. „Okolo
poledne,“ řekl, „jsme byli vylekáni halasem a výkřiky lidí u školy. Učitel jako
první vyběhl ven na ulici a všechny děti jej následovaly. Lidé na ulici křičeli
a plakali; všichni ukazovali ke slunci. Byl to „Zázrak“ slíbený Naší Paní.
Cítím, že nejsem schopen popsat to, jak jsem to viděl a cítil tehdy. Zíral jsem
na slunce; zdálo se mi tak bledé, neoslepovalo. Bylo jako rotující sněhová
koule. Náhle se zdálo, že klikatě padá a ohrozí zemi. Ochromen strachy jsem se
skryl mezi lidmi. Všichni plakali a očekávali konec světa.
„Poblíž byl bezbožný
muž, který strávil ráno tím, že si dělal legraci z prosťáčků, kteří přišli
do Fátimy jen, aby viděli to děvče. Podíval jsem se na něj a byl ochromený, oči
fascinovaně upřené na slunce. Viděl jsem, že se chvěje od hlavy k patám.
Pak povstal s rukama nataženýma k nebi, jak předtím klečel
v blátě a vykřikoval: Naše paní, Naše Paní. Všichni křičeli a brečeli a
žádali Boha, aby jim odpustil jejich hříchy. Když to skončilo, běželi jsme do
kaplí, někdo do jedné, jiní do druhé v naší vesnici. Brzy byly zaplněné.“
„Během těch minut, kdy
trval zázrak, vše kolem nás odráželo všechny barvy duhy. Dívali jsme se na sebe
navzájem a jeden vypadal modrý, jiný žlutý, červený atd. Zvýšilo to hrůzu lidu.
Po deseti minutách se slunce vrátilo na své místo bledé a bez lesku. Když si
všichni uvědomili, že je po nebezpečí, objevil se výbuch radosti. Všichni
počali s chvalozpěvem na Naší Paní.“
Když zázrak skončil a
lidé vstali z blátivé země, čekal je další zázrak. Pár minut předtím stáli
v dešti, promoklí na kůži. Nyní si všimli, že jejich oblečení je dokonale
suché. Jak laskavá byla Naše Paní ke svým přátelům, kteří vzdorovali dešti a
blátu a byli pro její návštěvu oblečeni ve svých nejlepších šatech.
Biskup z Leiry ve svém
pastoračním dopise napsal, že ti, co byli svědky událostí onoho dne, měli
vskutku štěstí. „Děti dlouho předtím stanovili den a hodinu, kdy se má udát,“
řekl. „Zpráva se šířila rychle po celém Portugalsku a ačkoliv byl ten den
chladný a pršelo, shromáždilo se mnoho tisíc lidí... Viděli různé projevy
slunce, jež vzdávalo poctu Královně nebe a země, která je zářivější než slunce
ve všem svém jasu. Tento jev, který neregistrovala žádná astronomická
observatoř, nebyl přirozený. Byl viděn lidmi všech tříd, členy Církve i
nekatolíky. Viděli jej reportéři hlavních deníků a lidé na míle daleko.“ Toto
jsou jeho oficiální slova, která pronesl po dlouhém studiu a pečlivém
vyslýchání mnoha svědků tohoto zjevení. Není možný žádný omyl nebo klam, když
se skoro sto tisíc lidí shoduje ve svém svědectví. Bůh v nebi vyzval lid
světa, aby se přidal k nebesům a vzdal čest a slávu Jeho blahoslavené
Matce, Marii.
Zdroj:
Angelus online
Překlad:
D. Grof