Podstata eucharistické oběti (1937)
P. Ant. Čala, O.P.
Písmo svaté, tradice i výměry církevních sněmů dokazují, že mše svatá jest
opravdová a skutečná oběť ve vlastním slova smyslu. (1) Každý katolík je
povinen věřiti v toto nevýslovné tajemství. Ale má se také snažiti, aby
jeho víra byla rozumná, podle slov Apoštola: „Rozumná budiž vaše služba.“ (2) A
vatikánský sněm praví: Když rozum věrou osvícený zbožně a střízlivě hledá,
s pomocí Boží dosáhne jakéhosi velmi plodného porozumění těmto
tajemstvím.“ (3) Proto se snažíme aspoň poněkud porozuměti nevýslovnému tajemství
eucharistické oběti. Abychom toho dosáhli, musíme si ukázat, že mše svatá má
všechny podmínky opravdové oběti, totiž: obětní dar, obětujícího kněze a obětní
úkon.
I. Co jest obětní dar
v eucharistické oběti? Církev prohlásila, že na oltáři jest obětován
týž dar (una eademque hostia), který byl kdysi obětován na kříži. (4) Avšak na
kříži byl obětován Ježíš Kristus, tělo Kristovo, duše Kristova, krev Kristova.
Mše svatá je tedy – jak se vyjadřují svatí Otcové – oběť těla a krve Ježíše
Krista, Bohočlověka. (5)
Ve mši svaté je tudíž za lidstvo
Bohu obětován nejvznešenější, nejvzácnější a nejsvětější dar. A právě proto mše
svatá má takovou nesmírnou cenu, převyšujíc vše stvořené. Svatý Alfons praví:
„Všechny pocty, které kdy vzdali a vzdají Bohu andělé svými službami a lidé
svými pracemi, pokáním a mučednictvím, nikdy nemohly a nebudou moci vzdáti Pánu
tak velkou slávu jako jediná mše svatá... Všechny pocty tvorů jsou konečné, ale
pocta, kterou přijímá Bůh v oběti mše svaté, je nekonečná, protože se tam
přináší oběť nekonečné ceny.“
II. Kdo je obětující kněz
eucharistické oběti?
1. Na sněmu tridentském Církev prohlásila:
„Jeden a týž je obětní dar a týž je obětující (idem nunc offerens)
prostřednictvím kněží, který sebe sama tehdy obětoval na kříži, pouze způsob
obětování je rozdílný.“ (6)
Krvavou oběť přinesl Kristus jen jednou na Kalvarii. Ale nekrvavá oběť,
vnitřní oběť Kristova trvá navždy. (7) Není sice už záslužná, neboť Kristus už
není poutníkem k věčné vlasti; ale vždy je úkonem klanění, díkůčinění,
smíru a prosby, který přivlastňuje věřícím zásluhy krvavé oběti na Kalvarii.
Kristus je nyní v nebi oslaven. Proto jeho úkony blaženého patření, lásky,
klanění, díkůčinění atd. nejsou měřeny časem, nýbrž věčností, naprosto
nehybnou; jsou nad všechen čas. A proto vnitřní oběť Kristova není obnovována,
nýbrž trvá stále bez přerušení.
Ježíš Kristus ustavičně vykonává svůj úřad kněžský, každodenně se obětuje
na našich oltářích prostřednictvím svých kněží, kteří vše vykonávají jeho
jménem a jeho mocí, vyplývá z toho, že Kristus je hlavním obětníkem, jemuž
jsou podřízeni všichni obětující kněží.
Z toho pak plynou důležité důsledky: Poněvadž Kristus je hlavní
obětník, eucharistická oběť je nekonečně dokonalá, má cenu nekonečnou jako oběť
kříže, neboť vznešenost oběti závisí předně na důstojnosti hlavního obětujícího
kněze. Mimo to, poněvadž hlavní obětník je nekonečně svatý, eucharistická oběť
je vždy a všude oběť čistá a neposkvrněná, i když jeho zástupci jsou nedokonalí
anebo nehodní.
2. Ve mši svaté Kristus obětuje Otci
nebeskému viditelným způsobem, prostřednictvím svého viditelného zástupce,
prostřednictvím kněze. Kristus je hlavním knězem; všichni ostatní kněží jsou mu
podřízeni jako nástroj jeho hlavní příčině. Obětují jen jménem Kristovým, jen
mocí Kristovou. Při kněžském svěcení dostávají moc, kterou může dáti jedině
Bůh, moc proměňovati chléb a víno v tělo a krev Ježíše Krista. Každý kněz
platně posvěcený, a jedině takový kněz, může Bohu přinášeti eucharistickou
oběť, představovati Krista, jednati jeho jménem a jeho mocí.
3. Kněz však přináší eucharistickou oběť
nejen jménem Kristovým, nýbrž i jménem Církve. Kristus totiž svěřil celou
bohopoctu své Církvi; dal jí moc, aby jeho jménem vykonávala celou křesťanskou
bohopoctu, k níž patří především oběť mše svaté. Tento úkol bohopocty nemůže
Církev vykonávati, leč prostřednictvím fysických osob, k tomu zvlášť
určených a zmocněných, které jednají její mocí a jejím jménem.
Kromě toho i všichni věřící přinášejí Bohu eucharistickou oběť, ovšem
v širším slova smyslu. Poněvadž všichni věřící jsou milostí spojeni
s Kristem jako údy s hlavou, proto všichni spoluobětují
s Kristem. Proto svatý Petr nazývá všechny věřící „svatým a královským
kněžstvem“ (8), které má přinášeti Bohu oběť příjemnou. A při mši svaté vybízí
kněz všechny přítomné: „Modlete se bratři, aby moje i vaše oběť byla příjemná Bohu“. Všichni věřící tedy spoluobětují
s Kristem.
III. V čem záleží vlastní obětní
úkon mše svaté? Není třeba dlouho dokazovati, že vlastní obětní úkon mše
svaté je proměňování; proměňováním se totiž stává přítomno tělo a krev Ježíše
Krista pod způsobami chleba a vína, a proměňováním je uvedeno do stavu oběti
(žertvy), a tedy obětováno. Eucharistická oběť tedy podstatně záleží ve dvojím
proměňování.
Žádná modlitba a žádný obřad, které se konají před proměňováním nebo po
proměňování, nepatří k podstatě mše svaté. Modlitby při obětování,
slavnostní díkůčinění při prefaci, lámání svaté Hostie jsou úkony velmi
důležité, obrazné a úctyhodné svým stářím; ale nepatří k podstatě mše
svaté, nýbrž jen k úplnosti. Ani přijímání sloužícího kněze nepatří
k podstatě eucharistické oběti, nýbrž jen k její úplnosti. Přijímání
čili požívání přinesené oběti je pouze doplněním vykonané oběti.
Podstata eucharistické oběti záleží jedině v proměňování. Svatí Otcové
často zdůrazňují, že přijímání kněze anebo věřících je hostina, to jest účast
na přinesené oběti, požívání obětovaného Beránka Božího. Napřed musí býti
dokonána oběť, a pak teprve může býti požíváno, co bylo už obětováno. Svatý
Řehoř Nys. praví: „Ježíš Kristus se tajemně obětoval v oběti, je zároveň
knězem a obětí. Kdy se to stalo? Při poslední večeři. Když dával svým učedníkům
kolem sebe shromážděným jísti své tělo a píti svou krev, zřejmě prohlásil, že
oběť Beránka byla již dokonána. Tělo oběti nemůže býti požíváno, dokud je živé.
Protože dal svým učedníkům své tělo za pokrm a svou krev za nápoj, to tělo
muselo býti už obětováno způsobem nevýslovným a nepochopitelným podle vůle
Pána, jehož všemohoucnost vykonala tento div.“ (9) Co bylo řečeno o
eucharistické oběti při poslední večeři, platí i o přinášení nekrvavé oběti na
našich oltářích. Obětní úkon je podstatně všude týž, totiž proměňování.
Jak je Kristus obětován dvojím proměňováním? Víra nám praví, že mše svatá
je skutečně oběť. Avšak skutečná oběť se podstatně skládá ze dvou částí, jako
z látky a tvaru: z vnějšího zničení nebo pozměnění obětovaného daru
(immolatio) a z vnitřního úkonu obětujícího (oblatio). Vnější zničení
oběti je pouze znakem vnitřní oběti obětujícího. (10) Tedy i mše svatá se musí
skládati z těchto dvou částí: z vnějšího pozměnění obětovaného daru a
z vnitřní oběti obětujícího.
Proto nesprávné jsou teorie, které hlásají, že podstata eucharistické oběti
záleží pouze ve vnějším zničení obětovaného daru (11), nebo pouze ve vnitřním
obětování Krista. (12)
Eucharistická oběť podstatně záleží v obojím: ve vnějším zničení (ovšem svátostném) i ve vnitřním obětování Krista. Jako v oběti na kříži skutečné
zabití bylo podstatnou látkovou částí, a vnitřní obětování, jímž Kristus sebe
obětoval Bohu, bylo podstatnou tvarovou částí: tak i v oběti mše svaté
vnější zničení obětního daru (svátostné oddělení těla a krve) je podstatnou
látkovou částí, a vnitřní oběť Kristova je podstatnou tvarovou částí. (13)
Eucharistická oběť je zcela zvláštní oběť, jedinečná oběť, oběť vyššího
řádu. Zvláštnost této oběti je předně v tom, že je obětována ve zvláštní
formě, pod svátostnými způsobami, kdežto jiné oběti jsou přinášeny ve své
vlastní formě. A k tomu se přidružuje druhá zvláštnost, že totiž
v eucharistii se obětuje Kristus živý, oslavený, který nemůže trpěti a
umírati, obětuje se způsobem nekrvavým, kdežto oběti zvířat nikdy nemohly býti
vykonány jinak, než skutečným prolitím jejich krve a jejich smrtí.
Na oltáři se přináší opravdová oběť bez jakékoli podstatné změny
obětovaného daru. Taková zvláštní oběť je možná jen tím, že Kristus není
obětován v přirozené formě, nýbrž pod způsobami chleba a vína. Svátostným
způsobem (to jest ve vnějším znaku) je krev Kristova oddělena od těla, a tedy
prolita; neboť silou konsekračních slov je pod způsobou chleba pouze tělo
Kristovo (krev jen průvodně), a pod způsobou vína pouze krev Kristova (tělo jen
průvodně). Toto svátostné oddělení těla a krve Kristovy, toto mystické zabití
(immolatio) je tedy látkovou částí eucharistické oběti a s vnitřním
obětováním Krista jako s tvarovou částí tvoří podstatu mše svaté.
Avšak mše svatá není jen opravdovou obětí, nýbrž zároveň tajemnou obnovou oběti kříže. Týž úkon
proměňování uskutečňuje zároveň naprostou oběť a vztažnou oběť, to jest
skutečnou oběť, která však má vnitřní vztah k oběti kříže a jest její
obnovou. Něco podobného bylo u starozákonních obětí: totéž prolití krve
obětovaného zvířete bylo vlastní obětí a zároveň obrazem budoucí oběti
Kristovy.
Tedy podstata mše svaté spočívá v mystickém (svátostném) prolití krve,
které je výrazem vůle Kristovy obětovati se a zároveň je obrazem a obnovou
krvavé oběti kříže. Svatý Tomáš to vyjadřuje stručně a přesně: „Pokud se
v této svátosti (eucharistie) znázorňuje utrpení Kristovo, jímž se Kristus
obětoval jako žertva, má (eucharistie) ráz oběti.“ (14)
Z toho, co bylo řečeno, plyne mnoho praktických důsledků: Předně vidíme, jak si máme vážiti mše svaté,
neboť mše svatá není jen vzpomínka, není jen prázdná památka na oběť Kristovu
na Kalvarii, nýbrž je to pravá, skutečná oběť Kristova, oběť, která má cenu
nekonečnou. Mše svatá je především oběť. Není to jen modlitba, nejsou to jen
obřady, nýbrž mše svatá je skutečná oběť Kristova. Není to jen soukromý úkon
kněze, úkon, který by se dal nahraditi třebas odpoledním požehnáním nebo
nějakou modlitbou, nýbrž je to oběť Kristova a zároveň oběť naše, oběť celé
Církve. Proto se nesmíme spokojiti jen s trpnou účastí, jen jakýmsi
pozorováním oběti mše svaté, nýbrž je třeba, abychom se činně účastnili oběti
mše svaté, abychom při obětování
spoluobětovali a byli spoluobětováni s Kristem, abychom při proměňování
byli proměněni v Krista, abychom se při svatém přijímání ještě úžeji
spojili s Kristem, a tak aby bylo dovršeno naše spojení s Kristem i
naše oběti.
Činná účast na oběti mše svaté žádá víc než pouhou tělesnou přítomnost.
Žádá naši součinnost. A nejlepší součinnost je jistě ta, kterou doporučuje
Církev a kterou Pius X. stručně shrnuje takto: „Nemodlete se při mši svaté,
nýbrž modlete se mši svatou.“
(1) Sr. Sněm trident., sess.
22, can. 1; Denz. n. 948
(2) Řím., 12, 1.
(3) Sněm vatikánský, sess.
3, cap. 4; Denz. n. 1796.
(4) Sr. Sněm trident., sess.
22, cap. 2; Denz. n. 940.
(5) Způsoby chleba a vína
nejsou obětovány, nýbrž slouží jen k tomu, aby oběť byla viditelná.
(6) Sněm trident., sess. 22,
cap. 2; Denz. n. 940.
(7) Sr. K. Žid. 7, 25; 9,
25-26.
(8) I. Petr, II, 5, 9.
(9) Sv. Řehoř Nys..: De Resurrect.
(10) Sr. sv. Tomáš: Theol. Summa, III, 22, 2:
„Vnější oběť naznačuje oběť vnitřní, jíž duše obětuje sama sebe,“
(11) Někteří (Suarez, Toletus, Scheeben) vidí
podstatu mše svaté ve věcném zničení
(in reali destructione) podstaty chleba a vína; jiní (Lessius, Hugon) v silovém zničení (in virtuali
destructione) obětovaného Krista; jiní konečně (Lugo, Franzelin, Hurter,
Vacant) v rovnocenném zničení
(in aequivalenti destructione) obětovaného Krista.
(12) Tuto teorii hlásají na př. Marmion, Batiffol,
Schanz, De la Taille, Lepin.
(13) Tak učí Gihr, Billot, Tanquerey, Van Noort,
Hugeny, Casel, Rohner, Garrigou-Lagrange aj.
(14) Sv. Tomáš: Theol. Summa, III, 79.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XII, číslo 3
Zpracoval: D. Grof