Žádná kanonická dohoda před věroučnou dohodou (2013)
Jestliže biskup Freppel správně poukázal na to, že
opuštění zásad nevyhnutelně vede ke katastrofě, kardinál Pie nám ponechává
trochu naděje, že dokonce i malý počet věřících, kteří zůstávají věrni těmto zásadám,
dostačuje k uchování jejich neporušenosti a ponechává tak naději na
obnovení řádu.
Od generální kapituly v červnu 2012 však vedení
FSSPX zřejmě opustilo zásadu, kterou doposud silně zastávalo, konkrétně, že je
nemožné představit si praktickou dohodu s Vatikánem před tím, než se
uspokojivě vyřeší věroučné otázky.
Následně se 13. října biskup de Galarreta snažil
vysvětlit, že „to, co se učinilo, se rovná tomu vzít celou věroučnou a
liturgickou otázku a učinit z ní otázku praktickou,“ příkaz se již nerespektuje
a my se jen můžeme bát důsledků, před kterými varoval sv. Pius X.: „Když se
pravidlo zdá být překážkou jednání, někteří mohou říci, že zastírat a činit
kompromisy pomůže úspěchu jednání. Učiní-li tak člověk, pak zapomíná na
pravidla proti selhání a zakrývá zásady pod záminkou prospěchu, který není
ničím, než zdáním. Co zůstane z této stavby bez základů vystavěné na
písku?“
Cílem tohoto rozboru je názorně ukázat na základě
Zjevení, tradice a prohlášení arcibiskupa Lefebvra a čtyř biskupů, které vysvětil,
že výše zmíněná zásada je zcela katolická a nemůže být ani opuštěna, ani
z ní nelze činit výjimku, protože je Boží vůlí a není jen podvržená
nějakým tradicionalistickým myslitelem, který má odpor k jakékoliv dohodě.
I – Zjevení
Ve Starém zákoně, stejně jako v Novém je pevnou a
výslovnou Boží vůlí, aby se lidé, které obšťastňuje Svou čistou a pravou
naukou, naprosto zdrželi od mísení s těmi, kteří vyznávají jinou nauku, a
to kvůli riziku, že budou jednat proti svým zásadám.
Je to první rada, kterou Všemohoucí dává při uzavírání
smlouvy s Mojžíšem: „Dej si pozor,
abys nikdy neuzavíral smlouvu s obyvateli té země, do které vejdeš, aby se
nestali uprostřed tebe léčkou. Proto jejich oltáře poboříte, jejich posvátné
sloupy roztříštíte a jejich posvátné kůly pokácíte. ” (Exodus 34,
12-13).
Následně varoval Náš Pán své učedníky před naukou
farizejů a saducejů (Mt. 16,6; Mt. 8, 15), před falešnými proroky převlečenými
za ovce (Mt. 7, 15), kteří vedou mnohé v omyl (Mt. 24, 11), dokonce, kdyby
to bylo možné i vyvolené (Mt. 24, 24).
Na apoštoly tato varování Božského Mistra zapůsobila
natolik, že je energicky opakovali svým vlastním učedníkům:
„Prosíme pak
vás, bratři, abyste dávali pozor na ty, kdož působí různice a pohoršení proti
učení, kterému jste se vy naučili! Vyhněte se jim!“ (Řím. 16, 17)
„Jak jsme dříve řekli, opakuji i nyní:
Hlásá-li vám někdo jiné evangelium než to, které jste přijali, buď proklet!“
(Gal. 1, 9).
„Přichází-li
někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nepozdravujte!“
(2 Jan 10)
Člověk by mohl přidat ještě více pasáží z Písma
sv., tyto však postačují zcela dostatečně. Jsou nařízena Duchem Svatým, abychom
byli ubezpečeni, že povinnost jasně se držet dál od heretiků, je Bohem uložený
zákon.
II – Tradice
Raní církevní Otcové, kteří měli na paměti tyto
věroučné klatby, byli pohnuti k opakování výzvy sv. Pavla: „Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát
napomenul, se varuj!“ (Tit. 3, 10)
„Varujte se
heretiků, oni jsou následovníky ďábla, který svedl první ženu.“ (Sv. Ignác
z Antiochie)
„Prchněte před
všemi heretiky!“ (Sv. Irenej)
„Prchněte před
jedem heretiků!“ (Sv. Antonín Veliký)
„Nesedávejte
s heretiky.“ (Sv. Efrém)
A sv. Vincenc Lerinský vyjasňuje:
„Apoštol
nařizuje tuto neústupnost všem pokolením: prokletí musí být vždy ti, kteří mají
nauku opačnou než je nauka přijatá.“
Proto Dom Guéranger píše biskupovi d´Astros:
„Jedním
z prostředků pro zachování víry, jednou z prvních známek jednoty, je
odchod od heretiků.“
Tato „první známka“ jednoty se přirozeně týká jednoty
víry, první charakteristické známky katolické Církve, jež může mít pouze „jednoho Boha, jednu víru“ (Ef. 4, 5).
Téže Církve, která slavnostně říká svým budoucím subdiákonům , aby „zůstali
silní v pravé katolické víře, protože dle apoštola, vše co není z přesvědčení, je hřích (Řím. 14, 23), schizma,
cizí jednotě Církve”.
Abychom lépe pochopili důležitost, ale také
nekompromisní povahu naší zásady, musíme si vrýt do paměti, že během více než
tisíciletého schizmatu mezi Byzantinci a Římem, nebyla s nimi nikdy bez
výjimky uzavřena jediná kanonická dohoda, dokud neuznali katolickou nauku ve
sporných dogmatech (Filioque, primát papeže atd.).
To připomněl kardinál Ottaviani, prefekt Svatého
oficia, v předvečer koncilu:
„Je-li pravda
uznána - tato pravda, u níž Církev nemůže činit kompromis - pak všechny dítky,
které se k ní vrátí, naleznou Matku připravenou vyhovět [jim] co nejvelkoryseji ve věcech liturgie,
tradice, kázně a lidskosti.“ (In Itinérares č. 70, str. 6)
III – Prohlášení našich biskupů
Arcibiskup Lefebvre: „...za předpokladu, že nás Řím vyzve k obnovení rozhovorů, pak
stanovím podmínky. Nepřijmu, abych byl v pozici, v níž jsem byl během
rozhovorů. Již ne. Položím rozhovory na doktrinální úroveň: Souhlasíte
s velkými encyklikami všech papežů, kteří vás předcházeli? Souhlasíte
s Quanta Cura Pia XI., Immortale Dei a Libertas Lva XIII., Pascendi Gregis
Pia X., Quas Primas Pia XI., Humani Generis Pia XII.? Souzníte plně
s těmito papeži a jejich učením? Přijímáte ještě celou Protimodernistickou
přísahu? Jste za společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista? Nepřijímáte-li
nauku svých předchůdců, je zbytečné se bavit! Dokud nepřijmete opravu koncilu s
přihlédnutím k nauce těchto papežů, svých předchůdců, není možný žádný
dialog. Je zbytečný.“ (Fideliter č. 66, listopad-prosinec 1988, str. 12-13)
Biskup Williamson: „Největší výzvou pro FSSPX v příštích několika letech je pochopit
prvořadost nauky a dle toho posuzovat vše ostatní a modlit se. V našem
přecitlivělém světě je stálým pokušením jít s pocity. Jít s pocity
není to, co vytyčil arcibiskup Lefebvre, a pokud jej v tomto ohledu
nebudeme následovat, půjde FSSPX cestou všeho lidského – do náručí (faktických)
ničitelů Církve. [...] Nauka, nauka,
nauka!“ (Angelus Press, 21. června 2008)
Biskup Fellay: „...jasné
uvědomování si mnohem hlubšího klíčového problému, který jsme právě popsali,
nám zakazuje postavit obě věci na stejný základ. Je nám tak jasné, že věc Víry
a ducha víry má prioritu nad vším, že nemůžeme zvažovat praktické řešení
předtím, než je první věc bezpečně vyřešena. (...)
Každý den je
pro nás dalším důkazem, že musíme maximálně vyjasnit základní věci předtím, než
podnikneme další krok ke kanonické situaci, která nás sama o sobě nepopuzuje..
Je to však záležitostí následování řádu přirozenosti věcí a začít ze špatného
konce by nás nevyhnutelně dostalo do neúnosné situace. Máme o tom každodenní
důkazy. To, co je v sázce, není nic víc, ani nic méně, než naše budoucí
existence. (Dopis
přátelům a dobrodincům č. 73, 23. října 2008)
Biskup de Galarreta: „Očividně nás chtějí znepokojit, vylekat nás tím, že nás budou tlačit
k čistě praktické dohodě, která je vždy kardinálem [Hoyosem] navrhována. Zjevně již znáte naše myšlenky.
Tato cesta je mrtvá cesta, pro nás je to cesta k smrti. Proto pro nás
neexistuje otázka toho, že bychom ji následovali. Nemůžeme se dopustit toho, že
bychom zradili veřejné Vyznání víry. Nepřichází to v úvahu! Je to nemožné.“
(Homílie 27. června 2008, Econe)
„Teď není chvíle
na změnu rozhodnutí kapituly z roku 2006: žádná praktická dohoda bez
vyřešení věroučné otázky.“ (Zpráva čtená na kapitule v Albanu 7. října
2011)
Biskup Tissier de Mallerais: „Odmítáme čistě praktickou dohodu, protože věroučná otázka je základní.
Víra předchází zákonnost. Nemůžeme přijmout legalizaci, aniž by byl vyřešen
problém víry. (...) „Je to nové náboženství, které není katolickým
náboženstvím. Nechceme žádný kompromis s tímto náboženstvím, jakékoliv
riziko pokažení, dokonce ani jakékoliv zdání smíření, a je to právě takové zdání,
které by nám naše tzv. „regularizace“ dala.“ (Rozhovor v Rivarol 1.
června 2012)
Závěr
Zásada „žádná kanonická dohoda před věroučnou
dohodou“ je zásadou:
1) založenou
na Slově Božím, které nám oficiálně zakazuje stýkat se s těmi, kteří
vyznávají odlišnou nauku od té, která byla Církví „sloupem a základem pravdy“ (1 Tim. 3, 15) předávána zvláště po
více než tisíc let v jejich rozhovorech s východními schizmatiky;
2) absolutní
a neumožňující žádné obcházení, zmírňování nebo výjimky, protože se týká „řádu
přirozenosti“, jak biskup Fellay správně v minulosti napsal, a nikoliv
obvyklého procesu.
Protože je pravdou, že nelze očekávat nápravu po
opuštění jistých zásad, zvláště těch, které se týkají víry, musíme
v důsledku toho dnes, stejně jako vždy, nejen zastávat zásadu „žádná
kanonická dohoda před věroučnou dohodou“, ale musíme být bdělí, aby nebyla
zapomenuta, změněna nebo překonána, a musíme ji děj se co děj vyhlašovat pro
všechny duše dobré vůle, aby ji slyšely.
Kéž nám Nejsvětější srdce Ježíšovo a Mariino přijdou
na pomoc v pravém boji za víru a kéž nás vždy zachovají ve své lásce!
řeholník
Zdroj: Ignis Ardens
Překlad: D. Grof