Nemůžeme skrze servilní poslušnost jít se schizmatiky (1976)
Rozhovor s arcibiskupem Lefebvrem v Écône 2. srpna 1976 publikovaný v časopise Le Figaro 4. srpna 1976.
Le Figaro: „Po suspenzi a divinis, která jej postihla (v roce 1976) se arcibiskup Lefebvre rozhodně nemíní podvolit. Nevěří v možnost smíření s Římem a riskuje, že proti němu a jeho stoupencům bude vyhlášena exkomunikace.“
„Vaše Excelence, nejste na hranici schizmatu?“
Arcibiskup Marcel Lefebvre: „To je otázka, na níž se ptají mnozí katolíci po přečtení posledních sankcí vydaných proti nám Římem! Katolíci si ve většině schizma definují nebo představují jako rozkol s papežem. Ve svém zkoumání nejdou dále. Rozešel jste se s papežem nebo se papež rozešel s vámi, proto jdete do schizmatu.
„Proč rozkol s papežem způsobuje schizma? Protože tam, kde je papež, tam je katolická Církev. Proto jde ve skutečnosti o opuštění katolické Církve. Katolická Církev je mystickou skutečností, která existuje nejen v prostoru a na povrchu zemském, ale také v čase a ve věčnosti. Aby papež reprezentoval Církev a byl jejím obrazem, musí s ní být sjednocen nejen v prostoru, ale také v čase (skrze dějiny), protože Církev je vlastně živoucí tradicí.
„Do té míry, do jaké papež opustí tuto tradici, stává se schizmatikem, rozchází se s Církví. Teologové jako Bellarmin, Cajetan, kardinál Journet a mnozí další takovou možnost studovali. Není to nic nepředstavitelného.
„Je to ale Druhý vatikánský koncil a jeho reformy, jeho oficiální směřování, co nás zajímá víc než osobní postoj papeže, který lze obtížně rozpoznat.
„Tento koncil představuje dle názoru římských autorit i našeho vlastního NOVOU CÍRKEV, kterou oni sami nazývají „KONCILNÍ CÍRKEV“.
„Věříme, že můžeme prohlásit, když vezmeme v potaz vnitřní i vnější kritiku (posouzení) Druhého vatikánského koncilu, analyzujeme texty a studujeme jeho okolnosti a jeho důsledky, že koncil, jenž se obrátil zády k Tradici a rozešel se s Církví minulosti, je SCHIZMATICKÝM KONCILEM. Strom se pozná po svém ovoci. Všechny větší světové deníky, americké i evropské, od koncilu připouštějí, že [koncil] ničí katolickou Církev do té míry, že dokonce i nevěřící a světské vlády mají obavy. Došlo k nesmělé dohodě mezi Církví a zednářstvem. Je utajena tím, že se nazývá aggiornamento, otevření se světu, ekumenismus. Od doby koncilu Církev přijala, že není jediným pravým náboženstvím, jedinou cestou k věčné spáse. Uznává jiná náboženství jako sesterská. Uznává právo zaručené přirozenosti člověka být svobodný při výběru svého náboženství, a že tedy již následně není přijatelný katolický stát nebo vláda.
„Přijetím tohoto NOVÉHO PRINCIPU se musí změnit celá nauka Církve a stejně tak i její kult, její kněžství, její instituce, protože vše v Církvi až do koncilu demonstrovalo, že jen ona sama vlastní Cestu, Pravdu a Život v Našem Pánu Ježíši Kristu, Jehož jako osobu uchovává ve Svátosti oltářní, a Který je přítomen díky pokračování Jeho oběti. Proto od koncilu a skrze koncil nastalo úplné převrácení Tradice a nauky Církve.
„Všichni, kteří spolupracují na zavádění tohoto převrácení, akceptují tuto novou „koncilní Církev“ a lnou k této koncilní Církvi, jak ji nazval Jeho Excelence Msgr. Benelli v dopise, který mi jménem Svatého otce zaslal 25. června, a vstupují do schizmatu. Přijetí liberálních tezí koncilem se mohlo udát jenom na pastoračním koncilu, který nebyl neomylný, a nedá se vysvětlit jinak než skrze utajenou a pečlivou přípravu, kterou nakonec historikové objeví k velkému údivu katolíků, kteří si pletou věčný Řím katolické Církve s lidským Římem snadno náchylným k tomu, aby do něj vtrhli nepřátelé skrytí v šarlatu.
„Jak bychom mohli skrze servilní poslušnost a slepou poslušnost jít s těmito schizmatiky, kteří po nás žádají, abychom spolupracovali na jejich pokusu ZNIČIT CÍRKEV?
„Pravomoc delegovaná Naším Pánem papeži, biskupům a kněžím obecně je ve službě víře v Jeho Božství a v předávání Jeho vlastního Božského života. Všechny Božské či církevní instituce jsou zamýšleny k tomuto cíli. Všechna práva, všechny zákony nemají žádný jiný cíl než tento. Používat zákony, instituce a autoritu ke zničení katolické Víry a nepředávat již život, znamená praktikovat duchovní potrat nebo antikoncepci. Kdo by se odvážil říci, že by katolík hodný toho jména mohl spolupracovat na zločinu horším než je tělesný potrat?
„Proto se podvolujeme a jsme ochotní přijmout vše, co je v souladu s katolickou vírou, takovou, jaká se učila dva tisíce let, ale odmítáme vše, co je v rozporu s ní.
„Namítají: vy posuzujete katolickou víru. Ale cožpak to není nejvážnější povinností všech katolíků posuzovat víru (nauku), kterou je dnes učí, skrze onu víru, která se učila a jíž se věřilo po dvacet století a která je zapsaná v oficiálních katechismech jako jsou Tridentský katechismus, katechismus sv. Pia X a všechny katechismy před Druhým vatikánským koncilem? Jak všichni opravdoví věřící konali, když čelili herezím? Raději dali přednost tomu prolít krev, než by zradili svou víru.
„I když k nám hereze přichází od někoho, kdo má nejvyšší možnou důstojnost, problém je pro spásu duší tentýž. V tomto ohledu mají mnozí věřící znepokojivou neznalost ohledně povahy a rozsahu neomylnosti papeže. Mnozí si myslí, že každé slovo, které papež vypustí z úst je neomylné.
„Na druhou stranu, jeví-li se nám jako jisté, že víra, kterou Církev učila po dvacet staletí, nemůže obsahovat omyl, máme mnohem méně naprosté jistoty, že papež je pravým papežem. Hereze, schizma, ipso facto exkomunikace a neplatná volba jsou některými případy, kdy by se mohlo stát, že by papež nikdy nebyl papežem nebo jím přestal být. V tomto zjevně velice výjimečném případě by Církev byla v situaci podobné té, která nastává po smrti nejvyššího velekněze.
„Protože ve skutečnosti je od počátku pontifikátu Pavla VI. vznesen vážný problém pro svědomí a víru všech katolíků. Jak je možné, že by mohl nějaký papež, pravý nástupce Petrův, se zárukou pomoci Ducha Svatého, předsedat ničení Církve, nejhlubšímu a největšímu v dějinách, jaké se událo v tak krátkém časovém úseku, a jež se nepodařilo nikdy žádnému heretikovi?
„Na tuto otázku se bude muset jednou odpovědět, ale ponechme tento problém teologům a historikům. Realita nás nutí k praktické reakci dle rady sv. Vincence Lerinského: ´ Co má tedy učinit křesťan-katolík, pokud se nějaká částečka Církve odtrhne od společenství všeobecné víry? Nic jiného, než že dá přednost zdraví celého těla před údem nakažlivým a nemocným. A jak má postupovat, pokud by nějaká nová infekce chtěla již ne jen částečku, leč najednou celou Církev nakazit? Tehdy se má celým srdcem PŘIVINOUT K STAROBYLOSTI: tu už patrně žádná novota není s to úskočně překvapit.´
„Proto jsme se pevně rozhodli pokračovat ve své práci na obnově katolického kněžství, ať se stane cokoliv, přesvědčeni, že nemůžeme učinit větší službu Církvi, papeži, biskupům a věřícím. Nechť nás nechají prověřit nebo prožít (jak říkají) Tradici.“
Arcibiskup Marcel Lefebvre, Écône, 2. srpna 1976.
Zdroj: SSPX Canada
Překlad: D. Grof