Svatý Pius X. – Sodalitium Pianum (2003)

Svatý Pius X. – Sodalitium Pianum (2003)

Rev. Fr. Gregoire Celier

Máme v úmyslu rozebrat Sodalitium Pianum [„Sdružení sv. Pia V.“], které je v dějinách spíše známé pod svým šifrovaným jménem La Sapiniére. Rozsah práce se omezuje na podání nástinu této skupiny. Vysvětlit všechny podrobnosti jejího původu a vývoje by bylo příliš dlouhé a komplikované a vyžadovalo by si to dobré pochopení náboženských dějin od roku 1854 do roku 1914. Zájemce odkazuji na práci P. Emmanuela Barbiera Historie du catholicisme libéral et du catholicisme social (Cadoret, 1923-1924) a také na práce Émila Poulata, kterého budu citovat dále v této rozpravě. Naším úmyslem zde není ani tak odpovědět na všechny možné otázky, ale spíše se zeptat na ty správné, abychom mohli každému dát dostatečnou látku k přemýšlení.

Dějiny dějin

Než se budeme věnovat dějinám skupiny La Sapiniére, musíme se nejprve věnovat dějinám před ní, které jsou ve skutečnosti dějinami po ní. V této věci je důležité dát jí do souvislosti s „dějinami dějin“, abychom použili výstižné vyjádření Jeana Madirana.

Za pontifikátu sv. Pia X. začala kolovat zvěst o existenci protiliberální, protimodernistické, reakční, „integralistické“ „tajné společnosti“ řízené římským monsignorem Umbertem Benignim. Tato tajná společnost údajně jednala zejména na základě udání učiněných římským autoritám a infiltrováním katolického tisku.

V říjnu 1914 načrtnul Msgr. Mignot, velmi liberální biskup z Albi, zprávu o této věci pro kardinála Domenica Ferrata, státního sekretáře papeže Benedikta XV. V březnu 1915 za okupace Belgie požádal ředitel dosti liberálních německých katolických novin Heinz Brauweiler a jeden z jeho církevních přátel P. Hubertus Höner, přičemž oba bojovali proti práci Msgr. Benigniho již před válkou, německou vojenskou správu, aby z úřadu belgického právníka Alphonse Jonckxe zabavila dokumenty vztahující se k této „tajné společnosti“. O existenci této „tajné společnosti“ je uvědomil P. Floris Prim, belgický kněz, jemuž Jonckx důvěřoval, ale který byl ve skutečnosti přítelem a informátorem P. Hönera. Německá vojenská správa vtrhla do právníkovy kanceláře a zabavené dokumenty předala Brauweilerovi a Hönerovi.

Na jaře 1921bylo biskupům Francie, představeným řádů, nunciatuře a státnímu sekretáři zasláno anonymní memorandum (sepsané sulpiciánem Fernandem Mourretem) vypracované na základě fotokopie zabavených belgických dokumentů. Toto memorandum dávalo předchůdkyni Kongregace pro klérus podnět k prošetření aktivit Msgr. Benigniho.

V lednu 1922 bylo v La Nation Belge publikováno záštiplné veřejné odsouzení této „tajné společnosti“ (odsouzení sepsané bývalým spolupracovníkem La Croix Alphonsem Jannem). Toto odsouzení publikovalo i několik dalších novin. V březnu 1922 revue Le mouvement des faits et des idées (Tok událostí a myšlenek), řízené P. Alphonsem Luganem a takřka výlučně se věnující kritice Action Franacise, publikovalo anonymní memorandum, články odvozené z La Nation Belge, ze zprávy Msgr. Mignota a některých dokumentů zabavených Jonckxovi. V lednu 1928 vydal Nicolas Fontaine (pseudonym Louise Caneta, vysoce postaveného úředníka Ministerstva vnitra a vykonavatele závěti Loisyho a Laberthonniera) Saint- Siége, Action Francaise et catholiques intégraux, který vytiskl některé Jonckxovi dokumenty.

V březnu 1928 byl kardinál Pietro Gasparri, tehdejší státní sekretář Pia XI., ve svém písemném svědectví pro proces beatifikace Pia X. krajně kritický ve svém soudu o zesnulém papeži a jeho vztazích s Msgr. Benignim, jehož byl přímým nadřízeným.

V roce 1950 během procesu beatifikace Pia X. byl P. Ferdinando Antonelli požádán o provedení zvláštního šetření, které vedlo k redigování Disquisito (Výkladu) „pod vedením papeže v boji proti modernismu.“  Významná část Disquisito je věnována Msgr. Benignimu. Toto Disquisito, ačkoliv nebylo zveřejněno, bylo přetištěno P. Raymondem Dulacem v roce 1952 v La Pensée Catholique, pak v roce 1954 Msgr. Francoisem Ducaud-Bourgetem (který později publikoval svou studii v roce 1974 pod titulem La maconnerie noire ou la vérite sur L´intégrisme [Černé zednářství neboli pravda o integrismu]. V roce 1964 publikoval Jean Madiran L´intégrisme, historie d´une historie (Nouvelles Editions Latines), která sestávala z kritického rozboru všech dostupných dokumentů.

V roce 1969 nastala v celé věci opravdová revoluce. Na závěr kvazipolicejního vyšetřování publikoval sociolog Émile Poulat 214 dokumentů, vztahujících se k této „tajné společnosti“ spolu s množstvím cenných poznámek pod titulem Intégrisme et catholicisme intégral (Casterman; dále citováno jako Intégrisme).

Pak v roce 1977 Émile Poulat vydal životopis Msgr. Benigniho pod titulem Catholicisme, démocratie et socialisme (Casterman).

Nakonec bylo v roce 1996 Disquisitio vydáno ve francouzštině (Courrier de Rome Publications). Tyto poslední tři publikace nám proto 50 let po oněch událostech dovolují dopátrat se přesné představy o této otázce.

Konec vlády

Tyto dokumenty nás informují o tom, že tato „tajná společnost“ opravdu existovala od roku 1909 do roku 1914 (i když byla obnovena v roce 1915 a žila dál až do roku 1921). Abychom proto dobře pochopili tuto historii, musíme prozkoumat pontifikát sv. Pia X. a rámec, v němž se tato „tajná společnost“ vyvinula. Rozhodnutí a problémy pontifikátu Josepha Sarta však mohou být plně vysvětleny, pouze budeme-li mít na paměti bezprostředně předcházející historii Církve a papežství. Proto zamýšlíme poněkud zběžným způsobem prozkoumat období jdoucí od smrti Pia IX. do zvolení Pia X., tj. pontifikát Lva XIII.

Když Pius IX. v roce 1878 zemřel, byl věřícími milován. Na druhou stranu se Církev dostala do vážných problémů s určitými vládami (vládou Francie, Itálie, Německa, Švýcarska, Španělska atd.) a s převládající intelektuální třídou. Nový papež Lev XIII. cítil potřebu vyvést Církev z této slepé uličky. Chtěl se o to pokusit skrze racionální a diplomatický pontifikát. Diplomaticky: stačí jen ocitovat ralliement ve Francii, konec Kulturkmapfu v Německu, usmíření s Ruskem, znovuobnovení náboženského míru ve Švýcarsku atd. Idejemi: Lev XIII., zvolený v roce 1878, publikoval encykliky Aeterni Patris (O křesťanské filozofii, 1879); Arcanum (O manželství, 1880); Diuturnum (O světské moci, 1881), Saepenumero (O dějinách, 1883); Humanum Genus (O svobodném zednářství, 1883); Immortale Dei (O státu, 1885); Libertas (O svobodě, 1888); Rerum Novarum (O sociálních otázkách, 1891); Providentissimus (O Písmu svatém, 1893); Satis Cognitum (O Církvi, 1896) a Divinum (O Duchu Svatém, 1897).

Tento manévr nebyl bez úspěchu. Všeobecná situace se stala méně problematickou. Proti modernitě byla vztyčena rozumová konstrukce. Lvův pontifikát byl poměrně velkolepý, Církev se vyvíjela a vzkvétala, alespoň na první pohled. Tři body však učinily věci křehčími a nejistějšími spíše než pevnými a skutečnými.

Za prvé, Lev XIII. sám sebe (dobrovolně nebo ne) oklamával ohledně skutečné příčiny nepřátelství vlád. Méně ji přičítal zvrácenosti nepřátel, než špatné politice ze strany katolíků. Proto měl sklon podkopávat politický odpor katolíků. A pak Lev XIII. sám sebe (dobrovolně nebo ne) oklamával ohledně skutečné příčiny nepřátelství intelektuálů. Méně ji přičítal racionalismu zrozenému z vášně, než jisté lehkovážnosti a nedostatečné prezentaci pravdy ze strany katolíků. Proto měl sklon oslabovat intelektuální odpor katolíků.

Dále se Lev XIII., intelektuál a diplomat, ve svých plánech nedostatečně zabýval praktickými detaily svého kněžského stavu, když došlo na překážky. Mimo to jeho dlouhý pontifikát a pokročilý věk znamenaly, že ke konci jeho vlády byla Církev spravována slabě. Jistě, zavrhnul amerikanismus (1899), poukazoval na omyly ve Francii (1899), zakázal dávat politický význam termínu „křesťanská demokracie“ (1901). V encyklice Graves de Communi o křesťanské demokracii z 18. ledna 1901 příslušný odstavec říká:

„Nebudiž tedy dovoleno názvu demokracie křesťanská obraceti na záležitosti politické. Třeba totiž „demokracie“ podle významu jména a mluvy filosofů znamenala lidovládu, přece pro nás, svrhnuvši politický význam, neznamenejž nic jiného, leč dobročinnou práci křesťanskou pro blaho lidu.“

Graves de Communi varovala biskupy před rýsujícími se nebezpečími (1902). Sotva však nějaké praktické kroky následovaly papežovo prohlášení.

A konečně, Lev XIII. neodvrátil „nebezpečí uvnitř Církve“ (Gaudeau), které bylo „nebezpečím ve víře a kázni“ (Desfoyere) ze strany „antidogmatické krize“ kvůli „kantovské, protestantské a zednářské infiltraci Církve“ (Barbier), která zavedla „nový katolicismus a nové duchovenstvo“ (Maignen). Historik a křesťan si musí všimnout „postupu liberalismu za Lva XIII.“ (Barbier) Taková byla nakonec dosti dramatická situace v roce 1903 v době skonu Lva XIII. (tentokrát již ne pokud jde o vnější vztahy, ale o vztahy v Církvi samé).

Nový pontifikát

V této znepokojivé situaci byl 4. srpna 1903 papežem zvolen kardinál Joseph Sarto. Přijal jméno Pius X. „na počest papežů, kteří tolik trpěli“ (jmenovitě Pia VI., Pia VII. a Pia IX.).

Nový papež byl vcelku protikladem vůči svému předchůdci. Za prvé, Pius X. měl silnou vůli spíše, než že by byl intelektuál. Jeho jediná velká encyklika se týkala modernismu. Pius X. dával přednost využívání motu propria, stručného prohlášení následovaného činem. Tak se mohl dostat přímo k podstatě a ujistit se, že se věci vykonávají, jak žádal. Například 22. listopadu 1903 vyhlásil motu proprio o posvátné hudbě, které 8. prosince 1903 následoval dopis o hudbě; 8. ledna 1904 výnos o hudbě a 25. dubna 1904 další motu proprio o gregoriánském chorálu. Tato síla vůle mu umožňovala v relativně krátké době dosáhnout obnovy hudby, reformy pravidel určujících přijímání Svátosti oltářní, reformy Kurie, reformy breviáře a reformy kanonického práva.

Za druhé, i kdyby Pius X. věděl, jak být vychytralý, i kdyby se vyhýbal konfrontaci, osobně nebyl diplomatem a neměl k tomu povahu. Ačkoliv si nepřál konflikt, neodmítal jej, pokud věřil, že je nutný (a ani to neváhal dát najevo). Tak to bylo i v případě problému odluky Církve od státu ve Francii, hnutí Sillon a zvláště modernismu.

Ve světle těchto dvou povahových rysů musí být posuzovány kroky Pia X. při jeho jednání ohledně ohromného nebezpečí, které ohrožovalo Církev, nebezpečí, které Lev XIII. vnímal, ale nikdy nenalezl prostředky, jak jej vymýtit. Pius X. se postavil nebezpečí, které nazval „modernismem“, praktickým způsobem. Jeho jediná velká encyklika, Pascendi, směle napadla modernismus, herezi, kterou popsal jen proto, aby ji vymýtil.

Modernismus podle Pia X.

Všeobecně přijímaná historiografie modernismu (jak je vylíčená například v seriózní práci Jeana Riviéra Le modernisme dans l´Eglise, Letouzey et Ane, 1929) trpí dle našeho názoru velkým metodologickým omylem. Je identifikováno několik modernistů a tak je modernismus redukován na několik zásadních postav na historické scéně (Hébert, Loisy, Tyrrell, Laberthonniere, Turmel, Houtin atd.). Tato metoda je o to nebezpečnější, že žádný papežský dokument týkající se modernismu (Lamentabili, Pascendi, Sacrorum Antistitum atd.) nespecifikuje jména.

Jedinou relevantní metodou je prostudovat, jak sám Sv. Pius X. charakterizoval modernismus, svými slovy, ve svých spisech a svými činy. Pro nedostatek místa toto nyní nemůžeme učinit, takže se omezíme na to, že stručně navodíme realitu modernistické infiltrace Církve, jak ji popsal sv. Pius X.

Papež v Pascendi používá hrozivé vyjádření: modernisté se nacházejí „in sinu gremioque Ecclesiae“, tj. v samém lůně Církve [V§ 2 encykliky zní celá věta takto: „Obzvláště ta okolnost nutí nás, abychom u věci té déle neotáleli, že zastánce bludů nesmíme dnes hledati pouze mezi zjevnými nepřáteli, nýbrž, což jest nanejvýš politování hodno a nejvíce obav vzbuzuje, že se skrývají v samém lůně a středu církve, a tím více škodí, čím méně jsou zjevni a známi.“] Tím jsou označeni nejen laici, ale i kněží; nejen kněží, ale i biskupové; nejen biskupové, ale i kardinálové. V roce 1910, tři roky po Pascendi, prohlásil Pius X. v Sacrorum Antistitum: „Modernisté nepřestali agitovat k narušení klidu Církve. Nepřestali ani získávat stoupence a to do té míry, že vytvořili podzemní skupinu.“ Pak dodal: „Jsou o to hrozivějšími nepřáteli, že jsou tak blízko.“

Tento popis situace, spolu s následným vývojem Církve, zvláště současné krize (Roncallimu bylo v roce 1907 26 let a Montinimu 10 let), byl završen dalším prohlášením Pia X. v roce 1912: „De gentibus non est vir mecum“, tj. „z těchto lidí není ani jeden se mnou“! Toto prohlášení vede k nutnému a logickému závěru: Pius X. sám byl obklopen modernisty a semimodernisty. Z tohoto důvodu se Pius X. mohl dozvídat o věcech pouze obtížně; Pius X. byl omezen v jednání; Piu X. se často odporovalo, byl klamán a zrazován. Jeho vůli se kladly překážky skrze mlhavost, tichou opozici, netečnost, nedbalost a pasivní odpor v očekávání jeho demise. „Pontifikát Pia X.,“ píše Émile Poulat, „ zůstává tajemstvím, dokud si člověk neuvědomí roli silné vůle spojené se slabou autoritou, vůle dokonce ještě silnější, než je často uznáváno, a autority mnohem slabší, než si kdo myslí“ (Intégrisme, str. 67).

Monsignor Umberto Benigni (1862-1934)

Aby se překonala překážka nepřátelské a tajnůstkářské suity, bylo jedním z řešení shromáždit malý tým „missi dominici“, který by obešel oficiální hierarchii a konal by navzdory všeobecné paralýze. Tehdy se, píše Poulat (tamtéž), „potkala izolovanost Pia X. s loajálností Benigniho.“ Zde se nakonec objevuje proslulý Benigni, o němž jsme doposud mluvili, aniž bychom řekli, kým byl nebo aniž bychom prodiskutovali roli, kterou hrál. Je proto správné podat krátký nástin jeho života.

Umberto Benigni se narodil v Perugii (Umbria, Itálie) 30. března 1862, do rodiny skromných poměrů, jako nejstarší z pěti dětí. Bylo to zhruba v době, kdy se v roce 1870 papežského Říma zmocnil savojský dům („Království Itálie“), což vyústilo v katolickou politickou strategii „non expedit“, která znamenala zřeknutí se katolického zapojení ve volební politice.

Ve věku jedenácti let vstoupil do diecézního semináře (jehož biskupem byl Joachim Pecci, budoucí Lev XIII.), kde završil všechna svá studia. Dne 20. prosince 1884 byl vysvěcen na kněze s výjimkou kvůli svému věku. Okamžitě byl jmenován profesorem dějepisu a vytrvale se v roce 1892 pustil do práce na brožuře o Bibli a o úvodu do církevních dějin. Také se stal diecézním kaplanem různých katolických sdružení a z této způsobilosti vytvořil svůj první zpravodaj nebo noviny, jejichž motto (v zednářské Itálii doby Risorgimenta) obsahuje jeho program: „Vždy pro papeže a s papežem.“ Základním dokumentem všeho jeho konání byla encyklika Rerum Novarum. (Také později napsal Společenské dějiny Církve.)

V roce 1892 se stal členem výboru Opera dei Congressi, předchůdce Italské katolické akce. V roce 1893 se stal šéfredaktorem katolického deníku Eco d´Italia. V roce 1895 odjel do Říma. Zde se ponořil do zkoumání historie. Získal skromné zaměstnání ve vatikánské knihovně a v roce 1900 začal psát pro katolický deník La Voce della Veritá, jehož se stal o rok později ředitelem, zatímco byl ve stejné době profesorem dějin Církve na římském semináři. V roce 1902 jej Lev XIII. jmenoval členem Historicko-liturgické komise.

V roce 1904 se stal minutantem (přidělencem čili sekretářem) Kongregace pro propagaci víry. Jeho vlohy a kultivovanost jej dovedli k tomu, že byl v roce 1906 Msgr. Gasparrim, sekretářem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (a budoucím státním sekretářem za Benedikta XV.), jmenován pomocníkem. V roce 1906 byla tato kongregace přidružena ke státnímu sekretariátu a Msgr. Benigni se stal podsekretářem prvního oddělení a pátou nejvyšší osobou v „papežské vládě“. Poté založil vatikánskou tiskovou službu a tiskovinu Corrispondenza Romana, o níž říkal, že není „ani oficiální, ani neoficiální“.

6. března 1911 byl Msgr. Benigni jako oběť palácových intrik „povýšen“ na „zúčastněného apoštolského protonotáře“, zatímco jej nahradil jeho kolega Msgr. Pacelli (budoucí státní sekretář a pozdější papež Pius XII.). Není pochyb, že byl vypuzen a obětován z politických důvodů a také není pochyb, že v oné záležitosti zůstala jeho čest bez poskvrny. (Émile Poulat věnuje ve své biografii Msgr. Benigniho 80 stran, aby tuto epizodu plně vysvětlil.)

Msgr. Benigni se pak cítil naprosto svobodný a věnoval se plně své novinářské práci a boji, k němuž se později vrátíme. Po smrti Pia X. a na konci války se stával stále izolovanějším, ale dál bojoval za pomoci pera. S nástupem fašismu se k němu nakonec přidal (přičemž Mussolini se ve stejné době přiblížil katolicismu), i když dál nesl prapor Krista Krále stejně jako Pius XI. a Kurie.

Zemřel 27. února 1934 v Římě.

P. Antonelli o něm v Disquisito řekl: „ Je nutno říci, že podle všech informací, které máme, není pochyb o upřímné silné náklonnosti Msgr. Benigniho k Církvi a papeži. Zamýšlel sebe a své četné intelektuální vlohy a své obrovské zkušenosti dát do služeb Církve.“  A dále vysvětluje: „Díky tomuto velkému odporu vůči modernistickým tendencím v nejširším slova smyslu se Msgr. Benigni dostal do zorného pole papeže Pia X.“ Dostal se tam zvláště kvůli La Sapiniére.

Sdružení sv. Pia V.

Díky svým ohromným znalostem, svým rozsáhlým známostem a své pozici v Kurii si postupně uvědomil kvaziuniverzální rozsah a utajenou, mezinárodní povahu modernismu. V jeho mysli se zrodila idea globálního protiútoku. Měl být ve svém rozsahu mezinárodní, chráněný utajením a měl spadat pod pravomoc Svatého stolce ve formě kongregace nebo institutu: Sodalitium Pianum. Představoval si světský institut papežského práva, jehož cílem by bylo šířit papežské směrnice a sbírat obíhající informace a uvědomovat o nich Svatý stolec. Jedním z klíčových prvků bylo utajení (ve vztahu k vnějšímu světu, nikoliv ve vztahu k papežské autoritě) tak, aby došlo k odzbrojení modernistického spiknutí.

Sdružení bylo založeno v Římě a vedl jej ředitel, Msgr. Benigni, a sněm jako ekvivalent správní rady. Dva z jeho členů jsou známí: otec Jules Saubat a otec Charles Maignen. Členstvo mohlo zahrnovat jak jednotlivce, tak skupiny nazývané „Konference sv. Petra“. Podle původního návrhu měly tyto skupiny těžit z toho, že by měly právo na utajení, a že by byly vyňaty z biskupské pravomoci. Kardinál Gaetano De Lai (kardinál patron institutu) a nejspíš sám sv. Pius X. vlastně vždy ohledně těchto dvou věcí zůstali ze zřejmých důvodů diskrétní. Kritikové hovořili o tisíci členů. Benigni mluvil o stovce. Pokud jde o Poulata, ten tvrdí, že počet členů nikdy nepřekročil padesát.

Aby Sodalitium Pianum naplnilo své poslání sběru informací, mělo „řádnou službu“: denní přenos informací do Kurie. Mělo také „mimořádnou službu“: zvláštní poslání diskrétně vykonávaná pro Kurii a dokonce i přímo pro papeže samotného. Jejich poslání při šíření informací zahrnovalo následující:

-          dopisy členům Sodalitium Pianum (Paulus Borromaeus atd.);

-          Correspondence de Rome, tištěnou na jednu stranu listu tak, aby se dala rozřezat a okamžitě použít v novinách, které ji obdržely;

-          Agenzia Internationale Roma (IRA), která vydávala denní zpravodaj;

-          publikace přímo napojené na Sodalitium Pianum: La Vigie P. Boulina ve Francii, Jonckxovu Correspondance Catholique v Belgii a Mysl Katolicka v Polsku;

-          publikace přátel: Critique du Libéralisme P. Barbiera ve Francii a několik kritik v Německu, Rakousku, Itálii atd.

Kvůli utajení těchto tajemství byla v korespondenci používána „šifra“. (Podrobnosti o tomto systému lze nalézt v Intégrisme, str. 159-180.) „Co se týká, využívání utajení,“ píše Émile Poulat, „které bylo po členech vyžadováno, a o šifře, která jej měla zachovat, když spolu navzájem komunikovali, bylo všeobecnou praxí. Toto však nevytváří tajnou společnost. Mimo to, dva lidé měli právo vědět kdykoliv vše: kardinál protektor a papež“ (str. 65). P. Antonelli napsal: „Toto byl obvyklý prostředek, jak si povšimnul Msgr. Benigni, dokonce i v bankách a průmyslu; šifra sama o sobě není ani špatná, ani podezřelá. Všechny vlády včetně Svaté stolice, používaly tajné šifry po staletí... Zvážíme-li objektivně fakta, utajení a používání tajných šifer byly svým způsobem nutnými prostředky, přinejmenším užitečnými, jistě ne nemorálními, pokud Benigni nic neutajoval před kompetentní autoritou, Svatým stolcem“ (Disquisito, str. 255). Sodalitium Pianum je v šifře označováno jménem La Sapiniére, pod nímž vstoupilo do dějin.

Podpora papeže Pia X.

Sodalitium Pianum bylo založeno v roce 1909 a z vůle Msgr. Benigniho rozpuštěno na počátku první světové války, která se kryla se smrtí Pia X. Bylo znovu obnoveno v roce 1915, ale od té doby již bylo odsunuto na okraj. Pokračovalo do roku 1921, po němž bylo oficiálně a definitivně rozpuštěno římskými autoritami.

Není pochyb o tom, že Sodalitium Pianum mělo podporu Říma. Msgr. Benigni jako zastánce uvádí (na základě dokumentů a důkazů) kardinály Merryho del Val, Vivese, Falconia, Gottiho, Van Rossuma, Sevina, a stejně tak biskupy, preláty atd. a zvláště kardinála De Laie („silného muže“ pontifikátu).

Především však bylo Sodalitium Pianum podporováno Piem X. Zvláště jsou známé tři rukou psané pochvaly z let 1911, 1912 a z 6. července 1914, měsíc před jeho smrtí. K tomu Pius X. poskytnul sdružení roční dotaci 1 000 lir. Neučinil tak čistě administrativním způsobem, protože, když jeden rok zapomněl, poslal ji po svém tajemníkovi. Další fakta, zvláště poslání, které zvláště papež svěřoval členům Sodalitia Piana, rovněž svědčí o podpoře a důvěře Pia X. „Pro ty, kteří znají Pia X. a jeho nespornou čestnost, jsou [tato fakta] naprosto jistým náznakem toho, že papež vnímal Sodalitium Pianum jako dobrou instituci“ (Disquisito, str. 258).

Sodalitium Pianum nicméně nikdy nezískalo statut papežského práva. Kardinál De Lai, jeho nejpevnější zastánce, váhal ohledně otázky utajení vis-á-vis diecézním biskupům. Sdílel ohledně nich pochybnosti Msgr. Benigniho, nicméně nechtěl podkopávat jejich práva (Disquisito, str. 279).

Situace se mohla vyvinout (buď změnou statutu Sodalitia Piana, nebo případným akceptováním utajení), ale smrt Pia X. a vypuknutí války to zhatily. Jak to umírněně formuloval kardinál Sbarreti v roce 1921: „Okolnosti se dnes změnily.“ (což se vztahovalo na příchod Benedikta XV. a jeho nové politiky). Bylo „vhodné“ Sodalitium Pianum rozpustit. To se stalo 8. prosince 1921.

„Nuže, chvalme slavné muže“ (Sír 44:1)

Shrňme nyní fakta vztahující se k této organizaci:

-          sestávala z 50 až 100 členů

-          skutečně fungovala mezi lety 1909 až (přinejmenším) 1914

-          sbírala informace a rozšiřovala pokyny

-          příležitostně pro Kurii plnila zvláštní poslání

-          působila pod pečetí relativního utajení

-          byla však zcela známá svým představeným

-          měla podporu kardinálů a zvláště sv. Pia X.

V reakci na to nalézáme smyšlenky, nenávist a pomluvy. Smyšlenky: protivníci věřili, nebo předstírali, že věří, že „černé zednářství“ je všemocné. Ve skutečnosti byla organizace ubohá svým počtem, prostředky a vlivem, i když Benigni sám byl velmi efektivní. Nenávist: silná a neutuchající nenávist vyjadřovaná vůči Benignimu a skrze něj vůči Sodalitiu Pianu je stále děsivá. Pomluvy: krajně nepřátelské mediální kampaně plné lží, hanobení a pomluv se chrlili vůči Benignimu, Sodalitiu Pianu a obecně proti antiliberálům.

Msgr. Benigni byl duchovním se skvělou kariérou. Ležel před ním kardinálský klobouk a případně i post státního sekretáře. Věřil v Pia X. a stál při něm. Byl zastaven, zničen a pak odsunut na okraj. Po jeho skonu se v Osservatore Romano neobjevilo ani slovo, na jeho pohřbu nikdo nereprezentoval Kurii a v pohřebním průvodu šli pouze dva přátelé kněží.

Sodalitium Pianum bylo již uznáno za „kongregaci“, přesto nikdy nedosáhlo plného uznání. Bylo předmětem nespoutané nenávisti, pomluv, negativních mediálních kampaní, dezinformací a nakonec bylo rozpuštěno.

Tato malá skupina bez velkých zdrojů se rozhodla sloužit Bohu a Církvi a vykonala důležitou a efektivní práci v boji proti modernistickým a modernizačním vlivům.

Mimo to lze v záležitosti Sodalitium Pianum nalézt všechny složky současné krize v Církvi.

Pius X. velice jasně viděl velice vážné nebezpečí ohrožující Víru a Církev. Jednal energicky a výrazně se spoléhal na bezpodmínečnou podporu hrstky elitních vojáků, mezi nimiž byl Msgr. Benigni a Sodalitum pianum.

Bránilo se však jeho plánům a bojovalo se proti němu. „Pia X.,“ píše Émil Poulat, „který zná jen jeden způsob a neustupuje ničemu, co by mohlo připustit vytáčky, nicméně zdržují lidé, kteří jsou si vědomí odporu a váhání, které jsou podněcovány dokonce i v posvátném kolegiu.“

Kroky Pia X. zdržely modernismus na padesát let, ale protože nebyla prováděna jeho politika, modernismus nebyl vymýcen a dále se vyvíjel v podzemí, aby se opět objevil na povrchu při příležitosti Druhého vatikánského koncilu.

My také částečně žijeme na okraji církevní struktury, kde žil Msgr. Benigni a Sodalitium Pianum. Proto i my můžeme po právu vznášet nárok na to, že jsme jejich dědici a pokračovatelé a jako oni i my znovu vstupujeme do velkého boje sv. Pia X. proti modernismu.

Zdroj: The Angelus Online

Překlad: D. Grof