Taktika Říma a poučení z minulosti (2012)

Taktika Říma a poučení z minulosti (2012)

D. Grof

Motto: „Chceš-li, aby nepřítel sám o své vůli přišel k tobě, nabídni mu snadný zisk.“      (Sun-c´: Umění války)

Úvod

Nedávno jsem si v souvislosti s jednáními o „regularizaci“ FSSPX snažil detailně vybavit, jak obdobné snahy skončily u jiných tradičně katolických organizací. Nedlouho poté jsem četl krátký článek na jednom zahraničním webu, který výsledky podobných „regularizací“ stručně sumarizoval. Zdálo se mi však, že je trochu škoda, že autor nejde příliš do hloubky. Proto jsem se rozhodl provést obdobné, ale podrobnější shrnutí pro české čtenáře, zvláště čtenáře, kteří jsou příznivci Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX). Jak věřím, bude z článku patrná taktika Říma i to, jak taková „regularizace“ končívá. Aby mi však bylo dobře rozuměno, stejně jako každý jiný příznivec FSSPX samozřejmě jsem pro skutečnou regularizaci. Otázka je ovšem pro jakou, za jakých podmínek a kdy. Zcela jistě ne pro praktickou a pragmatickou, jak se o ní dnes stále častěji mluví, ale naopak pro takovou, která stojí na věroučné shodě. A je dobře mít při tom na paměti, že pokud jsem skutečně tradiční katolík, příznivec FSSPX, pak uznávám základní východisko, na němž arcibiskup Lefebvre zakládal legitimitu svých kroků, a na níž dnes stojí fungování FSSPX: v Církvi existuje „stav nouze“. Takový přístup je však naprosto neslučitelný s „indultní mentalitou“, tj. s takovým způsobem myšlení, které předpokládá, že je možné sdílet neporušenou Víru a zároveň být plně kanonicky uznán ze strany Říma, jenž však neopustil své neomodernistické omyly. Pokusím se na příkladech ukázat, proč to v realitě není možné, aniž by to znamenalo smrtící kompromisy.

Jaká je tedy taktika neomodernistického Říma? V podstatě velmi jednoduchá. Řím nejprve naslibuje vše možné i nemožné, aby bylo dosaženo dohody. Nakonec však nevyhnutelně poruší všechny dohody a ustavičně vznáší další a další požadavky. Zdá se vám to přehnané? Dobře, pojďme se tedy nejprve podívat na konkrétní případy a potom se pokusme tuto taktiku definovat po jednotlivých krocích.

1)      Bratrstvo sv. Petra

Bratrstvo sv. Petra (FSSP) je kněžským společenstvím apoštolského života a bylo založeno 18. července 1988 dvanácti kněžími a některými seminaristy FSSPX, kteří nesouhlasili s biskupskými svěceními arcibiskupa Lefebvra bez papežského mandátu, jež Jan Pavel II. označil za schizmatický akt. FSSP tak bylo založeno plně v souladu s „mentalitou kompromisu“, jak o ní bude v závěru tohoto článku ještě řeč. Je to patrné již z ustavující deklarace. Tito lidé si, snad v dobré víře, mysleli, že mohou mít katolickou Tradici a Víru a zároveň být v „plném společenství“ s neomodernistickým Římem.

Je dnes také již notorickým faktem, že FSSP bylo ze strany Říma přislíbeno vysvěcení jednoho vlastního biskupa. Na tohoto biskupa ovšem FSSP čeká již 24 let, což je sama o sobě výmluvná a pro celou věc příznačná skutečnost.

Již v roce 1989 také arcibiskup Lefebvre mluvil o FSSP jako o nástroji, který Řím využije, aby věřící vtáhnul do sítě modernismu. A skutečně, FSSP je příkladem toho, jak tradiční myšlení ve všeobklopující atmosféře modernismu a liberalismu postupně upadá, a jaké je riziko být kontrolován lidmi s takovým způsobem uvažování. Je také příkladem slepé poslušnosti, kterou nejsme povinováni nikomu a to ani papeži a nejvyšší hierarchii. Bezpodmínečnou a neomezenou poslušností jsme totiž v souladu s katolickou naukou povinováni pouze Bohu.

Neblahé důsledky dohody byly takřka okamžité. Například již v roce 1993 P. Hausheer oficiálně představil v seminární výuce FSSP nauku o kolegialitě. Totéž vyučoval německé seminaristy P. Recktenwald, který také při přednášce z fundamentální teologie řekl: „rozdíl mezi Bratrstvem sv. Petra a sv. Pia X. je ten, že prvně jmenovaní zcela přijímají Druhý vatikánský koncil jako pravověrný.“ Seminaristům byl při výuce profesory Baumannem, du Fayem a Recktenwaldem doporučován nový katechismus a když se P. Keller v roce 1992 odvážil kritizovat Redemptor Missio, byl pokárán formou varování rektora, když již byl předtím kritizován některými seminaristy. Ve výčtu příkladů by bylo možné pokračovat dále.

A jak se měnil postoj Říma k FSSP a co Řím později požadoval?

• Řím požádal, aby kněží FSSP koncelebrovali Novus Ordo mši alespoň jednou za rok na Zelený čtvrtek.
• V roce 1999 Řím požadoval, že kněží FSSP „musí celebrovat s pokoncilním [Novus Ordo] misálem, pokud se celebrace náhodou bude odehrávat ve společenství, kde je užíván současný římský ritus“. (článek k tomu anglicky zde). Tento požadavek byl Římem vznesen přesto, že v roce 1988 bylo FSSP výslovně zaručeno „výlučné“ sloužení tradiční mše.
• Dále Řím požádal, aby FSSP dalo svým kněžím právo sloužit Novus Ordo mši, jestliže si to budou přát. K dohodě došlo v roce 2000. (více anglicky zde). Kvůli postupnému úpadku formování kněží FSSP žádali totiž někteří z nich možnost sloužit příležitostně i novou mši a kardinál Hoyos zakázal vedení FSSP, aby jim to nepovolilo. (anglicky zde)
• Řím také požádal, aby FSSP nekritizovalo novou mši a dokonce, aby připustilo, že nová mše je oficiálním ritem Církve, s čímž skutečný tradiční katolík nikdy nemůže souhlasit.
• Zhruba po 12 letech od založení FSSP Řím sesadil a nahradil představené FSSP, když kardinál Hoyos z pozice hlavy Komise Ecclesia Dei vnutil FSSP svou volbu generálního představeného a 2 rektorů. Totéž lze zopakovat v podstatě kdykoliv. Možnost FSSP cokoliv kritizovat tím je de facto naprosto paralyzována.

To jsou ve stručnosti hlavní body, na nichž je vidět, kam vede „mentalita kompromisu“. Jde o varovný příklad pro budoucnost číslo 1. (Krátký kritický článek o tomto společenství česky zde.)

2)      Dom Gerard a benediktínský klášter v Le Barroux

Zakladatelem tohoto společenství byl Dom Gerard Calvet a bylo úzce spojeno s FSSPX. Mniši z Le Barroux se však s arcibiskupem Lefebvrem a FSSPX rozešli v roce 1988 po již zmiňovaných biskupských svěceních. Již předtím v roce 1984 se ovšem Dom Gerard setkal s kardinálem Ratzingerem, se kterým „ihned cítil intelektuální i duchovní spřízněnost“, která s léty ještě narostla. Na tomto setkání kardinála informoval, že kanonická situace jeho kláštera není dobrá, a že oficiálním benediktínským řádem není naprosto vítán. Je třeba připomenout, že v té době ještě světil kněze pro klášter arcibiskup Lefebvre. Ratzinger Dom Gerardovi poradil, aby se obrátil na Kongregaci pro řeholní řády. Ta však po mniších v souladu s Novus Ordo logikou požadovala, aby přestali sloužit tradiční mši a mohli tak být plně integrováni do Církve, takže jednání selhala.

V roce 1988 se Dom Gerard setkal s kardinálem Augustinem Mayerem a Msgr. Perlem, kteří jej vybízeli, aby v žádném případě nenásledoval arcibiskupa Lefebvra a byli připraveni „zaručit cokoliv, o co požádáme pro svůj mnišský život“. Dom Gerard následně podepsal protokol, který předtím 5. května 1988 pod tlakem přijal a následujícího dne odmítnul arcibiskup Lefebvre s odůvodněním, že se mu nedá věřit. Tím došlo k „regularizaci“ Le Barroux. (Detailně viz anglický rozhovor s Dom Gerardem zde.)

A jak se mají věci dnes?

• „Klášter Le Barroux ... dnes obhajuje mylnou náboženskou svobodu, kterou včera napadal.“ (článek anglicky zde)
• V dříve tradicionalistickém klášteře Le Barroux se nyní spolu s tradiční mší slouží i nová mše.

3)      Institut Krista Krále

Institut Krista Krále byl založen v roce 1990 a hlavní sídlo má v Griciglianu v Itálii. Zakladatelem a generálním představeným je P. Gilles Wach. Dle své zakládající konstituce je společenstvím kněží, kteří slaví liturgii v tradičním ritu a jeho cílem je podporovat tradiční liturgické umění a hudbu. Z hlediska kanonického práva jde o společenství apoštolského života.

Jak tento „tradicionalistický“ institut vypadá dnes?

• Msgr. Michael Schmitz, který je generálním vikářem a provinciálem institutu v USA říká, že institut učí, že všechny nauky Druhého vatikánského koncilu, včetně nauky o náboženské svobodě a ekumenismu, jsou v souladu s tradiční naukou katolické Církve a říká, že institut připravuje „seminaristy na to, aby to pochopili“.
• Kněží institutu jsou ochotní koncelebrovat novou mši s místním biskupem, požádá-li je o to.

Výše zmíněné lze jen stěží považovat za tradičně katolický přístup.

4)      Společenství sv. Jana Marie Vianney (Campos)

Personální apoštolská správa sv. Jan Marie Vianney byla ustanovena 18. ledna 2002 Janem Pavlem II. pro kněze a laiky v diecézi Campos v Brazílii. V jejím čele v současnosti stojí biskup Fernando Rifan.

Tato diecéze je smutným příkladem duchovní zrady a dalším výrazným precedentem, z nějž by si mělo FSSPX při jednáních o „regularizaci“ vzít poučení. V čele diecéze stál v letech 1949-1981 hrdinný biskup Antonio de Castro Mayer (stručná biografie česky zde). Ne nadarmo si tento postavou malý, ale duchem velký muž vysloužil přezdívku „Lev z Campos“. Již na Druhém vatikánském koncilu se věrně postavil po bok arcibiskupa Lefebvra a patřil ke skupině biskupů, kteří marně vzdorovali koncilní progresivistické revoluci. Ve své diecézi odmítal užívat misál papeže Pavla VI. a sloužit novou mši. V souvislosti s tím spolu s dalšími kněžími sepsali známý dokument „Šedesát dva důvodů proč s klidným svědomím nemůžeme navštěvovat novou mši“, který dodnes neztratil na své aktuálnosti (česky zde). Po své rezignaci v roce 1981 dále pokračoval v odporu ve své diecézi a o Velikonocích 1982 s věrnými sepsal další skvělý dokument „Vyznání katolické víry s ohledem na současné omyly“ (česky zde). Při biskupských svěceních FSSPX 30. června 1988 se stal spolusvětitelem a spolu s arcibiskupem Lefebvrem byla i na něj uvalena nespravedlivá a neplatná exkomunikace.

Kněží této diecéze, kteří sdíleli stejné tradičně katolické názory jako biskup de Mayer, vytvořili Kněžskou unii sv. Jana Marie Vianney. Po smrti biskupa de Mayera byl za jeho nástupce zvolen Licínio Rangel, který byl ještě téhož roku vysvěcen na biskupa 3 biskupy FSSPX.

V roce 2000 zahájil biskup Rangel rozhovory s Komisí Ecclesia Dei a v roce 2001 napsal dopis Janu Pavlu II., jímž požádal o „začlenění“ do Církve. Papež odpověděl dopisem z 25. prosince 2001, v němž píše: „...vřele souhlasíme s vaší žádostí být přijati do plného společenství s katolickou Církví a kanonicky uznáváme, že do ní náležíte.“ Papež také sňal „exkomunikaci“ z biskupa Rangela kvůli jeho nepovolenému biskupskému svěcení. V lednu 2002 pak byla ustanovena Personální apoštolská správa sv. Jan Marie Vianney. Po smrti biskupa Rangela v prosinci 2002 se stal jeho nástupcem již Římem vysvěcený biskup Rifan. Situaci velice hezky postihuje „Otevřený dopis kněžím diecéze Campos“, který sepsal Dr. David Allen White, Ph.D., životopisce biskupa de Mayera. Pro pochopení situace dopis vřele doporučuji k prostudování (česky zde).

Dominikánský teolog P. Georges Cottier blízký papežskému dvoru komentoval skutečnost, že se po kněžích z Campos v době, kdy došlo k dohodě s Římem, nepožadovalo, aby sloužili novou mši následovně: „Postupně pomalu musíme [od kněží z Campos] očekávat další kroky: například, že se budou také účastnit reformovaného ritu. Nesmíme však spěchat.“ (Rozhovor v Avvenire 19. 1. 2002)

Dne 15. ledna 2002 vyšel v Il Giornale článek o ukončení „schizmatu“ v diecézi Campos. V článku se psalo, že dohoda podepsaná mezi Římem a Společenstvím sv. Jana Marie Vianney „nepředstavuje jakékoliv věroučné zřeknutí se předešlého, ale je v zásadě praktická a pragmatická“!

Co následovalo?

• Biskup Rifan nyní koncelebruje novou mši. (obrazový materiál zde)
• Biskup Rifan obhajuje slavení nové mše jako „normální, správné a dobré“ a podle biskupa Rifana si koncelebrování nové mše vyžadují „věroučné principy“. (anglicky zde)

8. září 2004 – biskup Rifan koncelebruje s dalšími brazilskými biskupy Novus Ordo mši.

5)      Institut Dobrého Pastýře

Institut Dobrého Pastýře (ve francouzštině Institut du Bon Pasteur) byl založen v roce 2006 kněžími, kteří opustili FSSPX. Hlavní postavou byl P. Aulagnier, který se v roce 2002 pozitivně vyjadřoval k dohodě mezi Svatým stolcem a kněžími z Campos, kdy tito kněží dostali povolení sloužit výlučně tradiční latinskou mši a povolení, že budou moci kritizovat Druhý vatikánský koncil za podmínky, že jej uznají ve „světle tradice“ a uznají platnost nového mešního řádu (viz předešlý oddíl článku).

Institut Dobrého pastýře má statut společenství apoštolského života „v plném společenství se Svatým stolcem“. K institutu se kromě kněží připojilo i několik seminaristů FSSPX, z nichž někteří byli těsně před vysvěcením. Kardinál Hoyos jako hlava Komise Ecclesia Dei podepsal výnos schvalující jejich stanovy na předběžnou zkušební dobu pěti lety. P. Laguérie, další prominentní člen a generální představený, tehdy žádal farníky, aby si všimli pozitivních znamení na straně Říma a jeho „úmyslu ukončit věroučné šílenství a pohoršení let 1960-2000“ a zároveň poukázal na projev Benedikta XVI. k Římské kurii ze dne 22. 12. 2005 (více k projevu česky zde), který údajně odsuzuje užívání „ducha koncilu“ jako záminky pro excesy.

Členům institutu bylo povoleno kritizovat Druhý vatikánský koncil, ovšem pouze za předpokladu, že kritika bude seriózní a konstruktivní a bude v souladu s výše zmíněným proslovem Benedikta XVI., přičemž však je autentický výklad vyhrazen Apoštolskému stolci (francouzsky zde).

Ještě v roce 2009 se P. Laguérie, generální představený institutu, cítil naprosto bezpečný v tom, že Řím nebude po kněžích institutu žádat, aby sloužili novou mši. Řekl tehdy:

„Nic a nikdo nemůže donutit naše kněze slavit řádnou formu mše, nejen od doby Motu Propria [Summorum Pontificum], ale i před ním. Naši kněží jsou vázáni zákonem poslušnosti slavit tradiční mši.“ (anglicky zde)

Institut Dobrého Pastýře je posledním příkladem toho, jak Řím trvale porušuje dohody a nakonec se vždy pokouší Tradici zničit. Svým způsobem je dnes totiž modernismus Říma nebezpečnější, než byl za Jana Pavla II. Za jeho pontifikátu byl totiž zřejmý a nepokrytý, za Benedikta XVI. přijal poněkud subtilnější podobu a o něco „konzervativnější“ nátěr a svojí plíživostí je tak mnohem nebezpečnější.

Ale zpět k vývoji v institutu. Dne 23. března 2012 zaslal sekretář Komise Ecclesia Dei, Msgr. Guido Pozzo, institutu závěry z římské vizitace. Tato kanonická vizitace proběhla v závěru pětiletého zkušebního období fungování institutu (viz výše). Pokud jde o mši, Komise Ecclesia Dei v závěrech institutu sdělila:

„Otázka praktikování mimořádné formy [mše], jak je formulována ve vnitřních směrnicích [institutu] musí být vymezena v duchu Summorum Pontificum. Bylo by vhodné prostě tuto formu definovat jako ritus, který je institutu „vlastní“, aniž by se hovořilo o „výlučnosti“. (francouzsky zde)

Jinak řečeno, institut již dnes nemůže říkat, že slouží výlučně tradiční mši. To je plně v intencích toho, co Benedikt XVI. řekl v roce 2007:

„Samozřejmě, že k životu plného společenství patří, že také kněží z komunit, které se drží starobylého způsobu, nemohou ze zásady odmítat celebrovat podle nových knih. Nebylo by totiž slučitelné s uznáním hodnoty a svatosti nového ritu jeho úplné odmítání.“ (List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962)

Dále Komise Ecclesia Dei vyvíjí tlak na institut s tím, že musí zlepšit vztahy s modernistickými biskupy:

„Je důležité, aby[diecézní] biskup uvítal specifické charisma institutu a vážil si ho pro dobro celé diecéze a zároveň, aby kněží institutu v duchu souznění opravdu zapadli do celého života Církve v diecézi.“ (francouzsky zde)

Pokud jde o věroučné formování seminaristů, komise Ecclesia Dei se vyjádřila následovně:

„[V]ěroučné formování by mělo zahrnovat pečlivé studium Katechismu katolické Církev [z roku 1992]. ... Spíše než aby vaši vyučující  zastávali kritiku Druhého vatikánského koncilu, třebas i „seriozní a konstruktivní“, musí jejich úsilí zdůrazňovat předávání celosti dědictví Církve a trvat na hermeneutice obnovy v její kontinuitě  a dokládat jí celostí katolické věrouky vyložené v Katechismu katolické Církve [z roku 1992].“ (francouzsky zde)

Připomeňme si tu slova generálního představeného tohoto institutu, která pronesl v roce 2009 ve vztahu k případné budoucí dohodě FSSPX s Římem:

„O Institutu Dobrého Pastýře se dá hovořit jako o „zkoušce“. Bratrstvo sv. Pia X. musí instinktivně vědět, že se s ním bude zítra jednat, jako se jedná s námi dnes.“ (anglicky zde)

Dle mého názoru se jedná o slova naprosto prorocká, bohužel s ohledem na závěry vizitace Říma a její výsledky nikoliv o slova s pozitivním vyzněním, jak generální představený institutu asi původně zamýšlel. Protože jde o události nejnovější a modelové, mělo by i je vedení FSSPX při svém rozhodování pečlivě a obezřetně studovat.

Podívejme se ještě ve zkratce na některé další menší organizace.

6)      Institut sv. Filipa Neriho

Institut, který se jmenuje dle svatého Filipa Neriho (1515 – 1595), katolického kněze a zakladatele kongregace oratoriánů, sám sebe na svých webových stránkách představuje jako „duchovní společenství, které v jednotě se Svatým Otcem a berlínským arcibiskupem rozvíjí tradice katolické Církve. Naším hlavním cílem je slavení liturgie v její tradiční formě kombinované s každodenní pastorací.“

Institut byl založen v roce 2003 bývalými členy FSSPX. Seminaristé jsou připravováni na běžných Novus Ordo univerzitách jako je např. Angelicum v Římě. P. Gerald Gösche, zakladatel institutu, byl původně inspirován klášterem v Le Barroux (viz výše), který spontánně navštívil v roce 1990. Po tříletém doktorském studiu v Římě působil následně dva roky v Rakousku, kde byl ve své farnosti napadán členy liberálního hnutí „Wir sind Kirche“ (My jsme Církev) a musel farnost opustit. Jak to sám charakterizoval, „ve svém zoufalství“ hledal díky laskavému knězi FSSPX, kterého znal, útočiště u Bratrstva sv. Pia X., pro které pracoval šest let v Berlíně. Později se účastnil svěcení biskupa Rifana v Campos, kde se setkal a dvě hodiny hovořil s kardinálem Hoyosem z Komise Ecclesia Dei. Později s dalšími pod tímto vlivem založil Institut sv. Filipa Neriho. (článek P. Gösche anglicky zde)

Vidíme zde druhý případ toho, co si později ukážeme, až budeme probírat obvyklé taktické kroky Říma. V tomto případě již organizace začíná s „mentalitou kompromisu“ a nezískává ji až později. A pokud jde konkrétně o tento institut, je jasné, že v centru pozornosti je forma mše, nikoliv věrouka a omyly Druhého vatikánského koncilu.

7)       „Redemptoristi“ z Papa Stronsay

Tento oddíl jsem nadepsal „redemptoristi“ z prostého důvodu. Původní název řeholního institutu působícího nyní na Papa Stronsay na Orknejských ostrovech ve Skotsku totiž zněl Transalpinská kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (hovorově se jim běžně říkalo transalpinští redemptoristé). Nyní však mají název Synové Nejsvětějšího Vykupitele. Jejich řeholní pravidla jsou založena na pravidlech sv. Alfonse Liguori, ačkoliv dnes nemají žádnou formální spojitost s Novus Ordo redemptoristy.

Pod původním názvem bylo toto společenství založeno P. Michaelem Simem, C.SS.R. dne 2. srpna 1988 jako tradicionalistické katolické redemptoristické společenství přidružené k FSSPX. Společenství se několikrát stěhovalo, až zakotvilo v současném působišti.

V červnu 2008 společenství zaslalo žádost Svatému stolci o „regularizaci“. Tuto žádost papež Benedikt XVI. přijal a deklaroval, že se společenství v Církvi nachází v „kanonicky dobrém postavení“. Tento krok přijala většina kněží, pouze menší část zůstala přidružena k FSSPX. Společenství je od té doby sice v „kanonicky dobrém postavení“, ale jeho fakulty ke sloužení „mimořádné formy“ mše se vztahují výlučně na Stronsay. Typické je, že když v roce 2010 toto společenství chtělo sloužit tradiční mši svatou v katedrále v Kirwallu, bylo tehdejším biskupem diecéze Aberdeen Peter Moranem odmítnuto. Zároveň bylo společenství hned po „regulariazci“ Římem požádáno, aby zpřetrhalo všechny vztahy s FSSPX.

Po vydání Summorum Pontificum kongregace nově zvažovala své postavení a rozhodla se přejmenovat na Syny Nejsvětějšího Vykupitele a provést drobné změny svého řeholního oděvu, aby se jasněji odlišilo od kongregace redemptoristů. Nicméně se v současnosti kanonicky nachází v „šedé zóně“. Přestože kněží tohoto společenství nejsou suspendováni a na laické bratry se nikdy nevztahovaly žádné církevní tresty, dodnes právně neexistují jako katolický klášter. Revidovaná řeholní pravidla a žádost o kanonickou strukturu nyní zkoumá Komise Ecclesia Dei.

Jak se situace vyvíjela poté, co byla ze strany představeného v tichosti uzavřena dohoda s Římem? Přesně v duchu „mentality kompromisu“:

• Společenství začalo v rámci tradičního misálu používat novou Velkopáteční modlitbu za židy sepsanou Benediktem XVI., aby nebyla „urážlivá“ k židům.
• Seminaristé společenství nyní studují v semináři Bratrstva sv. Petra nasáklého indultním myšlením.
• Jak již bylo uvedeno, po dohodě s Římem, se společenství muselo povinně vzdát názvu redemptoristi. (více anglicky zde)

8)      Sestry Oázy Posvátného Srdce

Jednalo se o tradicionalistické sestry, které se sjednotily kolem jistého P. Munoze, který byl v té době přítelem FSSPX. Ten jim předal poslání, aby byly obětovanými dušemi v utrpení za dobro kněží FSSPX. Kolem roku 2007 přesvědčil místní Novus Ordo biskup tohoto P. Munoze, aby organizaci přivedl pod jeho „ochranu“, přičemž slíbil, že nebudou muset nic měnit. Některé sestry prozíravě cítily budoucí problémy, odmítly jít s novou organizací a naštěstí se vydaly pod biskupa de Gallaretu (FSSPX). Ty, které zůstaly, nyní recitují tajemství „světelného“ růžence, který v rozporu s tradičním konceptem růžence jako „žaltáře Panny Marie“ (tj. 150 modliteb Zdrávas Maria v obdobě 150 modliteb žalmů) vynalezl Jan Pavel II. Ovšem co jiného bylo možné čekat pod „ochranou“ modernistického biskupa?

Podívejme se však nyní na schéma taktických kroků, se kterými neomodernistický Řím pracuje.

Schéma taktických kroků

Již z předešlého textu a uvedených příkladů lze docela dobře dovodit používanou taktiku. Podíváme-li se na jednotlivé kroky, jsou vždy stejné nebo velmi podobné:

1)      Organizace již začne s „mentalitou kompromisu“ nebo si ji postupně vytvoří.

2)      Tato „mentalita kompromisu“ se vyvine v touhu být v „plném společenství“ s Římem, byť to bude znamenat ústupky v závažných věcech.  Souběžně s tím jde obvykle sebedůvěra vůdců dané organizace ve svou schopnost ubránit se drtivé síle modernistického Říma a nemístná důvěra v upřímnost římských autorit. Pokud jde o minulost, postihuje vůdce dané organizace zpravidla amnézie.

3)      Dojde k dohodě. Organizace činí první, obvykle nevýznamné, ústupky.

4)      Nastává období vyčkávání ze strany Říma, které může trvat i relativně mnoho let. V organizaci souběžně vyrůstá nová generace členů uvyklá na kompromisy.

5)      Řím opět začíná předkládat požadavky. Dochází k ústupu z postoje „tvrdé linie“ ze strany organizace. Je dosazeno nové vedení. Toto nové vedení již postrádá ducha zakladatele. Organizace postupně změkčuje kritiku omylů Druhého vatikánského koncilu, nové mše atd.

6)      Organizace ztrácí svou identitu, zaměření, nasazení a začíná se drolit.

7)      Nakonec je rozdíl mezi touto organizací a koncilní Církví jen velmi nepatrný.

Vezměte tyto taktické kroky a zkuste se znovu vrátit k výše popsaným případům „tradičně katolických“ organizací. Snad v nich rozpoznáte scénář, podle nějž modernistická hierarchie postupuje. Papež Benedikt XVI. jej v každém případě vnímá velice zřetelně. Ve svém dopise biskupům světa ze dne 10. března 2009 totiž řekl:

„Já sám jsem v letech po roce 1988 viděl, jak návrat společenství, která byla oddělena od Říma, změnil jejich vnitřní postoje; viděl jsem, jak jim návrat do větší a širší Církve umožnil pohnout se za jednostranné postoje a rozložil jejich rigiditu, takže z toho mohla vyplynout pozitivní energie pro celek.“

Závěr

V žádném případě nechci říct, že v daných společenstvích se nenacházejí i lidé dobří, pravověrní, tradičně smýšlející. Chci upozornit na to, že ve chvíli, kdy společenství jako celek přistoupí na kompromis s omylem, nemá šanci zůstat věrné Víře a Tradici. Není totiž možné, aby tradicionalismus koexistoval spolu s modernismem. Jsem také přesvědčen o tom, že není technicky možné bez další újmy přijmout „praktickou a pragmatickou“ dohodu bez toho, že by nejdříve existovala shoda věroučná.

Vždyť Náš Pán Ježíš Kristus nezaložil Církev na základě „praktické a pragmatické“ dohody, ale na základě dohody, která je věroučná a spočívá na jednotě Víry. Odtud také pochází náš název věřící. Co je nám totiž společné? „Jeden Pán, jedna Víra, jeden křest.“ (Ef. 4:5) To znamená, že je-li jeden Pán a jeden křest, měli by mít všichni křesťané bez výjimky jednu Víru, jak píše Lev XIII. v Satis Cognitum.

Ať již dopadne „regularizace“ FSSPX jakkoliv, přál bych si, aby si každý jeho kněz i každý laik, který je jeho příznivcem, dobře pamatoval, jak byly římské autority připravené klášteru v Le Barroux „zaručit cokoliv, o co požádáme“; jak Bratrstvu sv. Petra slíbily vysvětit biskupa; jak v případě diecéze Campos P. Georges Cottier již v době, kdy jim bylo slibováno výlučné užívání tradiční mše, řekl pro Avvenir: „Postupně pomalu musíme [od kněží z Campos] očekávat další kroky: například, že se budou také účastnit reformovaného ritu. Nesmíme však spěchat.“

Přeji si, aby si všichni pamatovali, že dohoda podepsaná mezi Římem a Společenstvím sv. Jana Marie Vianney byla prezentována jako, že „nepředstavuje jakékoliv věroučné zřeknutí se předešlého, ale je v zásadě praktická a pragmatická“! A jak se P. Laguérie, generální představený Institutu Dobrého Pastýře, cítil naprosto bezpečný v tom, že Řím nebude po kněžích institutu žádat, aby sloužili novou mši: „Nic a nikdo nemůže donutit naše kněze slavit řádnou formu mše... Naši kněží jsou vázáni zákonem poslušnosti slavit tradiční mši.“

Chtěl bych také, aby si všichni připomněli, že FSSP dodnes ani po 24 letech nemá svého biskupa a jeho vedení naprosto závisí na libovůli Komise Ecclesia Dei. Dále, jak se dnes v Le Barroux, Campos, v FSSP slouží i nová mše a jak se tlačí na to, aby byla nová mše uznána za řádný ritus Církve (Institut Dobrého Pastýře); jak se z redemptoristů z Papa Stronsay stalo společenství „beze jména“ atd. atd.

Dobře si také všichni pamatujme slova generálního představeného Institutu Dobrého Pastýře z roku 2009 ohledně případné budoucí dohody mezi FSSPX a Římem: „O Institutu Dobrého Pastýře se dá hovořit jako o „zkoušce“. Bratrstvo sv. Pia X. musí instinktivně vědět, že se s ním bude zítra jednat, jako se jedná s námi dnes.“ Požadavky z kanonické vizitace po pětiletém zkušebním období fungování institutu nám jasně odpovídají, jak se bude s FSSPX jedna „zítra“ po dohodě.

Cílem tedy není dosažení „regularizace“ za každou cenu. Cílem je vydávání svědectví Pravdě a usilování o to, aby Řím opustil omyly modernismu.

Pokud by totiž mělo dojít k „regularizaci“ nyní, aniž došlo k jakékoliv zásadní změně postoje Říma, znamenalo by to nepřímo uznat, že neexistuje žádný „stav nouze“ a tudíž i legitimita kroků arcibiskupa Lefebvra by byla nezdůvodnitelná. Zároveň by to znamenalo opakovat chyby druhých z minula a spáchat duchovní sebevraždu. A sebevražda, jak dobře víme, je těžkým hříchem.