Katoličtí hrdinové - Antonio Salazar
(28. 4. 1889 – 27. 7. 1970)
V roce 1932 se stal premiérem Portugalska nekompromisní katolický vůdce Antonio Salazar, který ve vládních pozicích postupně stoupal od roku 1928. Jeho cílem bylo zavést program, který byl kontrarevoluční. Za tuto práci obdržel zvláštní požehnání od papeže Pia XII.:
„Žehnám mu z celého srdce a uchovávám nejvřelejší touhu, aby se mu podařilo úspěšně dokončit své dílo národní obnovy, duchovní i materiální.“
Salazarův program byl katolický a kontrarevoluční. Komunismus nazval „největší herezí naší doby“ a veškerou svou silou proti němu bojoval. Byl nelítostným odpůrcem socialismu, liberalismu a, použijeme-li jeho vlastních slov, byl proti „všemu, co oslabuje, rozděluje nebo ruší rodinu.“
Salazar řekl: „Mám jen jeden cíl ... Zamýšlím přivést Portugalsko natrvalo k životu!“ A vysvětluje: „Za každou cenu chceme před touto vlnou, která se šíří po světě, zachránit prostotu života, čistotu mravů, mírnost postojů, rovnováhu společenských vztahů a tuto skromnou, ale vznešenou rodinnou atmosféru, která je portugalskému životu vlastní.“
Velmi jednoduše řečeno, jeho cílem bylo nastolení katolického společenského řádu, v němž stát, vláda a společenské instituce zakládají své zákony na tom, co učí Evangelium, že je dobré a zlé a na tom, co Církev učí, že je dobré a zlé. Zdá se, že i kvůli tomu Salazar v roce 1935 zrušil svobodné zednářství v Portugalsku.
Salazar ponechal katolické Církvi úplnou svobodu jednání. Povolil, aby se katolické náboženství učilo ve všech školách, ne jen ve farních. (Nekatoličtí rodiče, kteří si nepřáli, aby jejich děti chodily na tuto výuku, mohli své děti z těchto hodin odhlásit, protože katolická víra se nikomu nevnucovala. Katolické vzdělávání ale bylo v Portugalsku vysoce preferováno.)
Dalším významným pokrokem v té době byla Salazarova legislativa týkající se manželství, v níž se psalo: „Portugalský stát uznává občanské důsledky manželství uzavřených v souladu s kanonickým právem.“ Do této legislativy Salazar zavedl články, které nelibě pohlížely na rozvod. Článek 24 říká: „V souladu s podstatnými rysy katolického manželství, se uzavřením kanonického manželství rozumí to, že se manželé zříkají zákonem dovoleného práva na rozvod.“ Zákon tedy říkal, že jestliže se katolíci vezmou v platném manželství, nemohou byť jen požádat, o rozvod.
Důsledkem tohoto zákona bylo, že počet katolických manželství nejen že neklesal, ale stoupal. Takže do roku 1960 bylo takřka 91% všech manželství v zemi kanonických. Umíte si představit život v zemi, kde 91% všech manželství je svátostných, katolických a že páry, které vstupují do manželství akceptují skutečnost, že rozvod nepřichází v úvahu? To je civilizace lásky! A tu nenaleznete na počátku třetího tisíciletí nikde.
Takže zatímco mnoho zemí světa bylo zamořeno komunismem, humanismem, socialismem a revolucemi, Salazar stál prakticky osamocen při budování státu, který byl z větší části založen na katolických sociálních principech. Jinak řečeno, na objektivní pravdě, na realitě.
Zázrak míru
Zázrak míru spočíval v tom, že: 1) Portugalsko bylo uchráněno před komunistickým terorem, 2) Portugalsko bylo uchráněno před hrůzami druhé světové války.
V té době byl dobře známý plán Moskvy zavést komunismus ve Španělsku. Pokud by se to podařilo, komunismus by byl přítomen na obou koncích Evropy. Na jedné straně by bylo komunistické Rusko a na druhé komunistické Španělsko a komunismus by tak sevřel Evropu z obou stran.
Portugalští biskupové velmi pečlivě události ve Španělsku sledovali a báli se o Portugalsko. A tak se 13. května 1936 sešli a uzavřeli tajný slib. Slíbili, že povedou v roce 1938 národní pouť do Fátimy, „aby slavnostně poděkovali blahoslavené Panně Marii, jestliže pro Portugalsko získá vítězství nad komunismem a výhodu míru“ (vlastní slova kardinála Cerejeira). Jaká víra!
Jen dva měsíce po složení slibu, 13. července 1936, došlo k zavraždění monarchistického poslance Calva Sotela, což znamenalo počátek Španělské občanské války. Jak poukazuje Frére Michel, nebezpečí pro Portugalsko bylo vážné. Lidsky řečeno, rozšíření revoluční nákazy do Portugalska, bylo nevyhnutelné. Ale nebylo. Například 8. září 1936 se dvě portugalské lodi vzbouřily a chtěly se připojit ke komunistům ve Španělsku. Jakmile se to doslechl Salazar, vydal rozkaz, aby byly lodě ostřelovány, dokud se nevzdají nebo nebudou potopeny.
Když to Salazar učinil, obdržel plnou podporu biskupů Portugalska. A tak vzbouřenci rychle přišli k rozumu. Později o události psali sami biskupové. Konstatovali, že „revoluční hnutí se dalo do pohybu, ale rychle tomu byla učiněna přítrž. A tak mohlo Portugalsko v klidu pokračovat cestou práce a pokroku.“ To bylo jedno velké nebezpečí, kterému se zabránilo. Takřka o rok později přišlo další – pokus o atentát na Salazara.
Salazar byl 4. července 1937 na cestě na mši do privátní kaple v domě svého přítele. Ve chvíli, kdy vystoupil z auta, vybuchla ve vzdálenosti tří metrů bomba ukrytá v železné schránce. Salazar ale zůstal výbuchem bomby nedotčen, jen jeho řidič ohluchl. Salazar, neotřesen, potom řekl lidem kolem sebe: „Uklidněte se“ a pak se obrátil na svého přítele a řekl: „Pojďme na mši“. Prostě pokračoval v tom, kde předtím přestal.
Kdyby byl Salazar zabit, uvrhlo by to zemi do neuvěřitelného zmatku, což je úrodná půda pro revoluci. A biskupové ve společném dopise v roce 1938 uznali, že to byl akt Boží, který zachránil Salazarův život při tomto pokusu o atentát.
Nicméně v roce 1938 již generál Franco ve Španělsku směřoval k vítězství a nebezpečí pro Portugalsko bylo odvráceno. A tak 13. května 1938, kdy biskupové Portugalska splnili svůj slib a obnovili zasvěcení národa Neposkvrněnému srdci Panny Marie, uznal kardinál Cerejeira veřejně, že Naše Paní Fátimská ušetřila Portugalsko před pohromou komunismu.
„Od té doby, kdy se Naše Paní Fátimská v roce 1917 zjevila ... sestoupilo na Portugalsko zvláštní požehnání od Boha ... Zvláště, když zpětně vyhodnocujeme dva roky od našeho slibu, nemůžeme nerozpoznat, že neviditelná ruka Boží ochránila Portugalsko a ušetřila jej pohromy války a malomocenství ateistického komunismu.“
Dokonce i papež Pius XII. byl ohromen tím, že Portugalsko bylo ušetřeno před komunismem. V projevu k portugalskému lidu hovořil papež o hrozivém rudém nebezpečí, které bylo tak blízko a které se mu tak nečekaně vyhnulo.
Druhá světová válka
Tak pro Portugalsko oné doby pominulo jedno nebezpečí, ale dalšímu se dívalo přímo do tváře. Uniklo nákaze komunismu ze Španělska, ale teď měla vypuknout druhá světová válka. 6. února 1939, sedm měsíců před vyhlášením války, napsala sestra Lucie svému biskupovi Msgr. da Silvovi: „této strašlivé války bude Portugalsko ušetřeno kvůli zasvěcení národa Neposkvrněnému srdci Panny Marie, které učinili biskupové.“
A Portugalsko bylo skutečně ušetřeno hrůz války. 2. prosince 1940 napsala sestra Lucie papeži Piovi XII., že Portugalsko během války požívá zvláštní ochrany, kterou by obdržely i jiné národy, kdyby biskupové své národy zasvětili Neposkvrněnému srdci Panny Marie.
Napsala: „Nejsvětější Otče, Náš Pán slibuje zvláštní ochranu naší zemi v této válce proto, že portugalští biskupové zasvětili národ Neposkvrněnému srdci Panny Marie, jako důkaz milostí, které by byly poskytnuty i jiným národům, kdyby se Jí zasvětily.“
To je důvod proč Frére Michele nazývá Portugalsko oné doby „ukázkovým příkladem ochrany Naší Paní“.
Když biskupové zasvětili Portugalsko Jejímu Neposkvrněnému srdci, nastal trojí zázrak:
- Došlo k nádherné katolické obrodě, velkému obrození katolického života.
- Došlo k zázraku politické a sociální reformy.
- Nastal zázrak míru, kdy Portugalsko bylo ušetřeno komunistického teroru a občanské války zuřící v sousedním Španělsku. Portugalsko bylo také ochráněno před pustošením druhé světové války.
Tento trojí zázrak, který Naše Paní uskutečnila v Portugalsku v celonárodním měřítku, je něco, co by chtěla vykonat celosvětově, dokonce ještě velkolepějším způsobem. Ale to se nestane, dokud papež v jednotě se všemi biskupy světa nezasvětí Rusko Neposkvrněnému srdci Panny Marie, jak to Ona žádala.
Zdroj: Roman Catholic Heroes
Překlad: D. Grof