Hermeneutika hermeneutiky kontinuity (2012)

Hermeneutika hermeneutiky kontinuity (2012)

Don Davide Pagliarani

Úvahy nad dopady a konečnými důsledky hermeneutiky kontinuity

Pontifikát Benedikta XVI. je poznamenán určitými zásadními událostmi, které vyprovokovaly reakce, jež nebyly vždy plně předvídatelné nebo snadno postřehnutelné: stačí zmínit polemiky, které následovaly po vydání Motu Propria „Summorum Pontificum“. Tento krok, který všeobecně přinesl otevřeně nepřátelskou reakci, byl stejně tak příležitostí pro některé, aby objevili skutečné liturgické dědictví Církve a tím také objevili eklesiologii a teologický systém, který je nejen odlišný, ale i neslučitelný s tím systémem, jenž byl rozpracováván posledních padesát let a neprodleně vnucen „Božímu lidu“.

Mezi rozhodnutími charakterizujícími pontifikát Benedikta XVI. se nám jako nejvýznamnější jeví princip „hermeneutiky kontinuity“ (1), který je nejsystematičtěji vyjádřen v proslulém proslovu k Římské kurii z 22. prosince 2005 (článek ke zmíněnému proslovu zde). Po této promluvě nenásledovaly jakékoliv zvláštní nebo mediálně vděčné reakce jako v jiných případech, ale promluva dala vzniknout myšlenkovému hnutí a opozičním postojům, které se stále vyvíjejí a které si zasluhují naší pozornost.

Následující úvahy jsou snahou velmi stručně analyzovat tvrzení tohoto principu hermeneutiky kontinuity a zvláště jej posoudit v kontextu bezprecedentní situace Církve dneška a popsat tak všechny jeho důsledky.

Pravdivý princip vedle neprokázané hypotézy

Čtyřicet let po skončení koncilu Benedikt XVI. přiznává, že určité hluboce problematické situace následovaly hned po této historické události. Okamžitě tuto obtíž popisuje jako problém toho, jak byl koncil přijat, obtíž svázanou s problémem výkladu (hermeneutiky) samotných koncilních textů: tvrdí, že příliš často je koncil vykládán a tudíž i aplikován v roztržce se stálou tradicí Církve a v rozporu s faktickým smyslem koncilních textů a v rozporu s úmyslem koncilních Otců samotných. Hermeneutika kontinuity je tedy prezentována jako způsob autentického výkladu koncilu v souladu s jeho skutečným úmyslem a především v dokonalém souladu s tradicí.

Tvrzení Benedikta XVI. má výhodu v tom, že zdůrazňuje základní princip, jmenovitě, že nemůže v učení Magisteria existovat žádná roztržka, ale pouze kontinuita: to, co Církev vždy učila, nemůže být nahrazeno, ani odsunuto stranou, ale utváří její dědictví, které člověk v jeho základním obsahu nemůže odmítnout, ani změnit.

Poukažme hned na to, že pravda vyhlášená Benediktem XVI. je v jednom smyslu nesmírně jednoduchá, a že patří k základům víry a k základním principům určujícím samu povahu Církve. Skutečnost, že považoval za nutné z této pravdy učinit vůdčí princip svého pontifikátu, je následně prvním významným připuštěním věroučné krize Církve. Tím, že uveřejnil tuto vážnou připomínku velmi jednoduché základní pravdy, která byla v běžném učení a praxi odsunuta stranou, podává papež nevyhnutelně objektivní známku závažnosti současné situace.

Obvyklé nabubřelé vzpomínkové proslovy o koncilu zde ustoupily připomínce základních principů: tato skutečnost znamená první připuštění toho, že něco selhalo.

Navíc je jasné, že sama skutečnost, že papež prohlašuje, že nesmí existovat žádná roztržka v nauce Církve, podnítila touhu u některých lidí, a zvláště pak kněží, podívat se blíže na tradici Církve a minulost, což v mnoha případech vedlo k postupnému objevení dědictví, které pro ně bylo naprosto nové a o něž, jak to tito kněží cítí, byli okradeni. To je bezpochyby nejpozitivnějším důsledkem hermeneutiky kontinuity.

Hermeneutika kontinuity je však dvojsečným mečem, ani ne tak v jejím abstraktním, vnitřním významu, jako spíše v její konkrétní aplikaci. Tvrdí, že koncilní texty jsou v dokonalé kontinuitě se stálou tradicí Církve, a když upozorňuje na nějaký vážný, objektivní problém roztržky, systematicky jej redukuje na problém výkladu samotného koncilu a na určité odchylky, které se objevily po koncilu. Naprostá věrnost koncilu předešlému Magisteriu se zdá zůstat neoddiskutovatelnou daností. „Vina“ se tak přesune na nějakou nepravověrnou linii myšlení, která je neslučitelná s katolickou naukou a je cizí koncilu, ale které se paradoxně podařilo významně směrovat aplikování koncilu a jeho konkrétní výsledky. (2)

Pohroužíme se nyní do našeho předmětu, přičemž zamýšlíme zasadit hermeneutiku kontinuity do jejího historického kontextu tak, že se pokusíme pevně uchopit všechny její prvky, aniž bychom se detailně zabývali tím, co se týká specifického obsahu koncilu.  To již bylo mnohokrát provedeno. Ukážeme, že hermeneutika kontinuity předpokládá řadu prvků, které nezachrání koncil, ale spíše nepřímo prokážou jeho selhání.

Část I: Úpadek Magisteria

Definitivnost Magisteria

Nejprve musím svou pozornost zaměřit na určitou definitivnost Magisteria a zvláště koncilu, který sám sebe prohlásil za „pastorační“.

Tato otázka má prvořadou důležitost, vzhledem k tomu, že definitivnost věci představuje její důvod existence a to, co ji charakterizuje a určuje více, než kterýkoliv jiný prvek.

Nesmíme zapomenout, že Magisterium je z definice bezprostředním pravidlem víry, tj. zdrojem, který mi má přímo říkat a přimět mě chápat, čemu bych měl věřit a co bych měl dělat, abych byl dobrým katolíkem a spasil svou duši. V tomto smyslu se Magisterium liší od Písma svatého a tradice, které ačkoliv jsou zdroji Zjevení, jsou odtažitými pravidly víry, tj. vyžadují si vysvětlení ze strany Magisteria jakožto prostředníka, jestliže má být jejich obsah správně chápán. Jestliže se přesto slavnostní Magisterium koncilu nemůže vypořádat s tím, aby bylo pochopeno a to v té míře, že o čtyřicet let později – což je délka jedné biblické generace – se musí papež dovolávat správného výkladu tím, že poukazuje na základní hermeneutická kritéria, může to znamenat jenom jedinou věc: koncil neuspěl ve své určité definitivnosti.

Jestliže k této obecné úvaze dále přidáme fakt, že Druhý vatikánský koncil prezentoval od počátku sám sebe jako koncil „pastorační“ a chtěl dát co nejvíce na srozuměnou, že jeho cíle mají být srozumitelné všem skrze formulace, které jsou v souladu s vnímáním současného člověka, znamená to, že sám koncil zamýšlel být otevřeně a v neobvyklé míře „hermeneutický“ [tj. „výkladový“] u otázek, jimiž se bude zabývat, tj. že bude schopný poskytnout jasné, spolehlivé a přístupné odpovědi. Ale jestliže se po čtyřiceti letech papež dovolává jeho správného výkladu, znamená to, že koncil selhal v samotné „pastoralitě“, která měla být jeho typickou známkou.

Magisterium je jediným vykladačem Magisteria

Připustíme-li, že problém koncilu obnáší problém správného výkladu, okamžitě vyvstává otázka: čí pomoc papež žádá, aby zaručil hermeneutiku kontinuity? A především, proč žádá o pomoc?

Jestliže se zamyslíme nad obsahem onoho proslovu, zdá se, že papež kritizuje jisté teologické školy a stejně tak i jisté v Církvi velmi rozšířené postoje. Zároveň se zdá, že žádá o pomoc teology spíše než biskupy nebo organizace přímo závislé na něm samém.

Přesto, jestliže má být Magisterium vyloženo, jediným k tomu kompetentním orgánem je Magisterium samo. Nikdo nemůže vysvětlit jasněji, co má autorita na mysli, než autorita sama a především nikdo nemá autoritu tak učinit, s výjimkou jí samé.

Můžeme si lámat hlavu nad tím, proč Magisterium po koncilu nezasáhlo způsobem, jak jej popisuje papež. (3) Jestliže tak učinilo, proč neuspělo ve svém úmyslu přesně vyjasnit, co měl koncil na mysli? Když si odmyslíme jakékoliv další úvahy, můžeme považovat za důvěryhodný koncil, jehož výklad není jasný a Magisterium, které neuspělo při poskytnutí požadované srozumitelnosti v tom období, které koncil slavnostně zahájil?

Dilema se jeví docela prosté: jestliže koncil neselhal, zdá se, že selhal jediný skutečně kompetentní orgán, který může koncil osvětlit – pokoncilní Magisterium.

Nebo jinak, ještě jednodušeji, selhali oba.

Když hermeneutika kontinuity a priori ospravedlňuje koncilní Magisterium, nepřímo zavrhuje Magisterium, které mělo zaručit jeho správný výklad – a zavrhuje jej stejně intenzivně, jak rádo by jej ospravedlnilo. V jistém smyslu hermeneutika kontinuity deklaruje neschopnost Magisteria účinně zasahovat. Máme zde zřejmý rozpor, plod „neurčitosti“ koncilu. V důsledku toho bude existovat uspokojivá odpověď pouze tehdy, když člověk bude mít odvahu rozvážně se podívat na samotný koncil a zhodnotit jeho definitivnost, jeho netypickou povahu a jeho anomálie a znovu definovat jeho dogmatické dopady a význam jeho obsahu: skutečný výklad začíná především tím, že se prozkoumá věc, která se má vykládat. Zdá se, že takový den není blízko a že současná slepá ulička ještě po určitou dobu přetrvá.

Až do nynějška je koncil systematicky vysvětlován výhradně soběstačnou, k sobě se vztahující a nezpochybnitelnou autoritou koncilu samotného. Za takového předpokladu nevyhnutelně nemůže existovat žádné seriózní zkoumání problému kontinuity se stálou tradicí – nakonec o tento problém nemůže být ani vážný zájem.

Pokud jde o toto, reakce biskupských konferencí na „přání“ Benedikta XVI. je symbolická a nesmírně závažná. Všeobecné pobouření proti papežově mírné pobídce k obnovení něčeho z tradice – přirozeně, aniž by zpochybňoval koncil – spolu s netečností mnoha biskupů, ukazuje, že je to bohužel kolegium biskupů, které si vytvořilo odpor vůči minulosti Církve. Tento odpor je lidskými prostředky nevyléčitelný, a kolegium biskupů je samo o sobě a ve svém chování přesně ztělesněním této „roztržky“, jejíž škody se Benedikt XVI. snaží udržet pod kontrolou. Bohužel je toto nejreprezentativnějším plodem koncilu a situace po něm, který v průběhu posledních padesáti let pomalu dozrává.

Co se týká teologů – dalšího dozrálého plodu – zdá se, že můžeme potvrdit, že základní nejednoznačnost koncilu spolu s odpovídající absencí přesných dogmatických definicí vytvořila a dále vytváří značné množství teologických škol, z nichž každá je charakterizována svou vlastní specifickou originalitou. V důsledku toho se nejvýznačnější pokoncilní teologové jeví jako rozmanitá skupina „guruů“, kdy každý z nich hledá svou vlastní originalitu, spíše než že by byli představiteli ucelené systematické teologie vystavěné na základní jednotě. Tato skutečnost je důležitá. Protože koncil nemá žádnou oficiální teologii, ale je prosazován různými nestejnorodými školami myšlení, musela by jakákoliv teologická hermeneutika, která by zamýšlela spojit jej zpět s tradicí nebo s čímkoliv jiným, nejprve odůvodnit svou vlastní „školu“, než by se pustila do džungle rozmanitých a rozličných tezí, což toto úsilí od počátku odsuzuje k neúspěchu.

Za dané situace to vypadá, že hermeneutika kontinuity se nebude moci příliš spoléhat na pomoc biskupů a teologů.

Nakonec se zdá, že papež žádá druhé – a zvláště teology – o odpověď a vyjasnění, které je schopen poskytnout on sám.

Dva výmluvné symboly pokoncilní Církve: liturgická reforma a mezináboženské setkání v Assisi

Vezměme si jako příklad liturgickou reformu, abychom názorně doložili, co jsme řekli o vztahu mezi koncilem a pokoncilní Církví. Jde o téma, které v poslední době vyvolalo jistou debatu, když Motu Proprio „Summorum Pontificum“ otevřelo určitou kritickou analýzu – třebaže jen velmi mírnou – reformy z roku 1969.

Je všeobecně uznávanou skutečností, že misál Pavla VI. byl prvním a nejzřejmějším plodem koncilu. Tento „dar“ byl „Božímu lidu“ vnucen, jako aplikování principů koncilu v oblasti liturgie, a udál se sotva čtyři roky po skončení koncilu.

Jistě je legitimní otázkou, jak by mohla nadnést pečlivá hermeneutika kontinuity, zda liturgická reforma nezašla dál, než byly principy koncilu. Ale v případě kladné odpovědi by měl člověk mít odvahu se zeptat, kdo je za to zodpovědný. Jsou to buď bouřlivé, nesourodé teologické školy, nebo jsou to ti, kteří měli pravomoc dozírat nad aplikováním koncilu.

My prostě jen poukážeme na to, že promulgace koncilních dokumentů a nového misálu bohužel nesou pečeť autority, která úřadovala na koncilu i po koncilu. V důsledku toho systematické redukování současných problémů na výklady koncilu podané v době po něm a rozlišování mezi koncilem a pokoncilní Církví se nezdá odpovídat realitě. (4)

Stejnou poznámku můžeme učinit, pokud jde o důsledky mezináboženského setkání v Assisi v roce 1986. Toto setkání bylo vyvrcholením dlouhého ekumenického, mezináboženského úsilí a bezprecedentním vzorem pro každou podobnou iniciativu.

Byl to také nejtemnější den v celých dějinách Církve.

Někdo by mohl říci, že setkání v Assisi bylo excesem, že zašlo za principy koncilu. Takový argument lze samozřejmě vznést – ale zůstává faktem, že tato iniciativa, stejně jako promulgování koncilu, bohužel nese papežský podpis.

Abychom to shrnuli, hermeneutika kontinuity nás nutí připustit, že při výkonu pravomoci cosi selhalo.

Nedávné postřehy Msgr. Guida Pozza

Je zajímavé ocitovat zde nedávná prohlášení Msgr. Guida Pozza, o nichž jsme se již zmiňovali. Tento prelát považuje za první příčinu hermeneutiky roztržky odstranění anathemat.

„Prvním faktorem je odstranění anathemat, tj. jasného vymezení mezi pravověrností a herezí. Ve jménu takzvané „pastorality“ koncilu se hájí myšlenka, že se Církev zříká veškerého odsuzování omylu a veškerého definování pravověrnosti jako protikladu hereze. Odporuje se odsuzování omylů, anathematu, které Církev vynášela nad vším, co je neslučitelné s křesťanskou pravdou, s pastorační povahou koncilních nauk, které od nynějška nezamýšlí odsuzovat, ani zavrhovat, ale pouze nabádat, objasňovat nebo vydávat svědectví.

„V realitě neexistuje žádný rozpor mezi přísným odsuzováním a vyvracením omylu v oblasti nauky a mravů, a láskou k tomu, kdo upadl do omylu a stejně tak úctou k jeho důstojnosti. Naopak, právě proto, že má křesťan velkou úctu k lidské osobě, snaží se ji přese všechno vysvobodit z omylu a mylného výkladu náboženské a mravní reality.

„Věrnost k osobě Ježíše Krista, Syna Božího, k Jeho slovu a Jeho tajemství spásy, vyžaduje prostou a jasnou reakci víry, takovou, jaká se nachází v symbolech a v regula fidei. Vyhlášení pravdy víry s sebou vždy nese vyvracení omylu a zavržení víceznačných a nebezpečných postojů, které šíří nejistotu a zmatení mezi věřícími.

„Bylo by proto mylné a neopodstatněné myslet si, že po Druhém vatikánském koncilu by mělo být dogmatické potvrzení Magisteria opuštěno nebo vyloučeno a zároveň by bylo stejně mylné myslet si, že výkladová a pastorační povaha dokumentů Druhého vatikánského koncilu v sobě také nezahrnuje nauku, která nevyžaduje míru souhlasu ze strany věřících podle různých stupňů autority prezentovaných nauk.“

Msgr. Pozzo zde přijímá o koncilu soud, který vždy vyjadřovali „tradicionalisté“ (5), ale jako dobrý vykladač hermeneutiky kontinuity jej přísně omezuje na pokoncilní období nebo, použijeme-li jeho vlastní vyjádření, na „parakoncilní ideologii“. Přirozeně nezpochybňujeme dobrou vůli Msgr. Pozza, ale jeho postup ihned poukazuje na základní rozpor: při vší úctě se zdá obtížným obviňovat pokoncilní Církev z toho, že odstranila anathemata, když text koncilu neobsahuje ani jediné.

V tomto bodě je zřejmé, že postoj pokoncilní Církve je v dokonalé kontinuitě s tím, co koncil vyjadřuje (nebo spíše nevyjadřuje). Koncil i pokoncilní Církev se však chovají způsobem, který je v dějinách Církve naprosto nový. Krátce řečeno, nejeví se čestné hledat dále obětní beránky jenom mezi těmi, kteří se narodili po roce 1965. Především nemůžeme nepoukázat na to, že anathema může vyhlásit pouze ten, kdo má k tomu pravomoc. V praxi to je ten, kdo má také odpovědnost za Magisterium. Jestliže jsme tedy skoncovali s anathematy, znamená to, že autorita, která má mandát, aby je vyhlašovala, nějak selhala.

Vezmeme-li v potaz všechny tyto aspekty, jeví se hermeneutika kontinuity nebezpečnou samotnému Magisteriu přesně tím způsobem, kterého se dovolává: čím více se snažíme zachránit koncil, tím více podstupujeme riziko, že jednou provždy zničíme autoritu, která měla zaručovat jeho správný výklad, a především autoritu, jejímž úkolem je teď napravit nepravosti, které sužují Církev.

Princip, který je sám o sobě dobrý, představuje riziko, že bude zhoubný právě kvůli svému vnitřnímu smyslu, jestliže bude aplikován bez nutné soudnosti. Pravidlo, které říká, že koncil musí nutně být v kontinuitě s tradicí, je předem daná idea, která falzifikuje celý status quaestionis a ukazuje ideologický přístup – přičemž se omlouváme Msgr. Pozzovi. Strach z rozvážné diskuze o koncilu, s klidem a intelektuální poctivostí, kterou si to vyžaduje, je pouze kdoví kolikátou známkou vnitřní slabosti koncilu. (6)

Část II: Konečné důsledky hermeneutiky kontinuity

Hermeneutika kontinuity prokazuje, že koncil není neomylný

Z definice platí, že neomylný text nemůže být vykládán. Jestliže neomylný text ve skutečnosti vyžaduje výklad, je obsah výkladu tím, co se automaticky stává neomylným, nikoliv původní text. Je tomu tak do té míry, že výklad vyjadřuje formulaci, která je kategorická a definitivní, a tudíž zavazuje. Definice se skutečně nutně zabývá něčím definitivním. Definovat něco, co není definitivní, by znamenalo definovat nedefinovatelné a pokoušet se učinit stálým a nehybným samotný průběh stávání se. V důsledku toho nemůže žádná autorita člověku uložit věřit něčemu, dokud člověk neví, co to je, nebo co to vyjadřuje (z toho důvodu existovala u klasických dogmatických formulací naprostá preciznost). Pokoušet se toto učinit by bylo totéž, jako chtít po někom plavat, aniž bychom ho nechali vstoupit do bazénu.

Aplikace tohoto principu se stává ještě striktnější, jestliže odpovědná autorita sama vážně uznává nutnost výkladu.

Jestliže tedy po čtyřiceti letech koncilní dokumenty vyžadují správný výklad, je to důkazem toho, že koncil nemůže katolíka ve svědomí zavazovat.

Stejným způsobem by, čistě na teoretické úrovni, mohl správný výklad zavazovat. Ale my víme, že správný výklad musí, aby byl autentický (v moderním slova smyslu), být neustále znovu formulován, aby vyjadřoval něco vždy živého a tedy vždy pravdivého. Při takovéto hermeneutické metodě již nemůže existovat cokoliv dogmaticky zavazujícího, protože již nemohou existovat sémanticky stálé dogmatické formulace. Tato stránka problému si zasluhuje několik doplňujících komentářů.

1965 – 2005 – 2010

Již jsme nepřímo poukázali na jisté důsledky „pastorality“ koncilu, když jsme poukázali na jeho úmysl použít jazyk a vyjádření přizpůsobené vnímavosti současného člověka. V důsledku toho jazyk koncilních dokumentů jemně rozlišuje ve svých vyjádřeních podle kulturního ovzduší a představ a nadšení typických pro 60. léta. Společenský, kulturní a náboženský kontext třetího tisíciletí však prodělal takovou proměnu, že z ryzí a čistě hermeneutické perspektivy by koncilní texty nepotřebovaly nový výklad, ale spíše nahrazení jinými texty lépe přizpůsobenými dnešnímu lidstvu. Jestliže by je někdo skutečně chtěl dále používat jako základ pro autentický výklad, musel by mít odvahu připustit, že každý výklad má podmíněnou hodnotu, vztaženou k dějinné chvíli, v níž byl formulován, a že zároveň musí dále brát v potaz novou realitu a pokračovat tedy v poskytování odpovědí, které se vždy přizpůsobují a jsou tedy vždy pravdivé.

Skutečná hermeneutika, v moderním slova smyslu, předpokládá stálé úsilí o vytváření nových otázek, nových odpovědí a nových vyjádření, která mají spojitost s vývojem lidstva a jsou k němu úměrná, mají spojitost s jeho životem, jeho problémy a jeho očekáváními.

Přizpůsobovat se člověku v jeho konkrétním bytí, jeho bytí ve světě – jak to chtěl koncil – nutně znamená přizpůsobovat se nepřetržitému stávání se. (7)

Abychom dali nedávný příklad, proslov ke Kurii v roce 2005 je vyjádřením přesného úmyslu papeže formulovaného a vyjádřeného v přesný okamžik jeho pontifikátu. Dnes by pravděpodobně nově formuloval to, co vyjádřil před pěti lety a vzal by v potaz to, co se v Církvi za oněch pět let událo, a také změnu svého vlastního vnímání a vnímání svého stáda... i způsob, jak byla jeho „znamení“ přivítána ze strany biskupů.

Vrátíme-li se ke koncilním dokumentům, jestliže dovedeme do krajnosti hermeneutický proces, jak jsme jej popsali, smysl dokumentů by skončil jako něco nedefinovatelného, nebo jako tvrzení, která se posouvají a nakonec jsou třeba i rozporná. V tomto smyslu koncilní texty, doslova vzato, postrádají schopnost vyjadřovat jeden, definitivní smysl.

Tento závěr se může zdát přehnaný, ale teologická, věroučná a mravní babylonská věž charakterizující Církev dneška se skutečně podobá směsi pravdy a omylu, dobrého a zlého, krásného a ošklivého, absolutního a relativního, existujícího a neexistujícího... je to výsledek základního postoje, který se dá pochopit pouze v rámci perspektivy, která se zřekla definování a tím se zřekla nauky. Jestli je toto pravý stav věcí, pak lidsky řečeno, Církev již nemůže přijímat nauku nebo dokonce být spravována.

Nic nemůže být předáváno jako nauka, protože nic nemůže být definováno v klasickém smyslu slova. Žádný text a žádná dogmatická formulace si již nemůže nárokovat, že má definitivní, vnitřní, obecný a věčný smysl.

Taková je nakonec past, do níž se Církev díky koncilu chytila. Je to past, kde Magisterium samo sebe uvězňuje, když trvá na záchraně koncilních dokumentů. Řečeno podobně metaforicky, hermeneutika kontinuity poskytuje komunikačnímu spojení tradici, aniž by však osvobodila myšlení studenta a učitele z klece, do níž je vsadil koncil.

Nelegitimní analogie: historický problém přijímání koncilů

Nejspíše s tím úmyslem, aby se současná krize zdála méně apokalyptická, se často připomínají obtíže, na které Církev narážela při aplikování rozhodnutí předešlých koncilů. Stačí si připomenout Nicejský koncil nebo Tridentský koncil. Krátce řečeno, pohled zpět do historie nám ukazuje, že musíme mít trpělivost a udržet si naději.

Ačkoliv určitě sdílíme tuto důvěru v Boží Prozřetelnost, zdá se být v této úvaze určité základní zmatení, na nějž stojí za to poukázat. Je pravdou, že například Tridentský koncil narazil na mnoho skupin odporu a určitě nebyl aplikován za jeden den, nicméně základní příčina těchto obtíží se zdá být opačná, než jsou problémy hermeneutiky Druhého vatikánského koncilu. Tridentský koncil se skutečně setkal s překážkami kvůli své dogmatické a disciplinární jasnosti. Jeho texty byly a stále jsou zcela jasné, s takovou srozumitelností, že samozřejmě vystrašily ty části Církve a duchovenstva, jež byly zdrženlivé při uskutečňování nutné katolické reformy a obětech, které to znamenalo.

Druhý vatikánský koncil byl naopak vítaný a byl aplikován v ovzduší všeobecného nadšení, zvláště ze strany modernistické částí duchovenstva, která je nyní obviňována, že nikdy správně nepochopila, co měl koncil na mysli.

Srovnání s předešlými koncily paradoxně opět znovu ukazuje skutečnost, že z problémů po Druhém vatikánském koncilu musí být obviněna především vlastní vnitřní nedostatečnost koncilu, která byla naprosto nepřítomna na jakémkoliv jiném koncilu v dějinách.

Hermeneutika kontinuity a „superdogma“ koncilu

Pro naše téma se zdá zvláště poučné připomenout si vyjádření použité tehdejším kardinálem Ratzingerem (8), vyjádření, které od té doby vstoupilo do všeobecné mluvy a je často používáno k ilustrování nefunkčnosti, která se vyskytla při výkladu koncilu, a proti níž je hermeneutika kontinuity navrhována jako řešení. Koncil byl prý přeměněn v „superdogma“, jako by vše začalo existovat až s koncilem a všechen odkaz na věčnou tradici Církve byl opuštěn. Toto vyjádření je velice jasné a pronikavé a má základní výhodu v tom, že jedním slovem shrnuje komplexní problém proměny koncilu v absolutně platnou pravdu. Toto vyjádření však stejně jako hermeneutika kontinuity, s níž koresponduje, hrozí potlačit do pozadí zdroj problému. Opět je záměrem dát koncilu správné rozměry, uvést na pravou míru jeho aplikaci a výklad jakožto „superdogmatu“, ale zároveň zachovat vše z jeho obsahu. Krátce řečeno, problémem je správná míra, nikoliv podstata.

Zdá se, že tento výklad se nezabývá celým problémem zvláště, když si představíme ad absurdum, jaké by bylo aplikovat stejné myšlení na jiné církevní koncily. Jestliže bychom například měli změnit dogmatická rozhodnutí Tridentského koncilu na absolutní pravdu, Církev by se nestala „tridentskou“ ke škodě jiných pravd, kterými se Tridentský koncil přímo nezabýval, ale zůstala by dokonale katolickou. Jestliže by se rozhodnutí Nicejského koncilu „superdogmatizovala“, Církev by zůstala tím, čím je a dokonce by byla velmi posílena a utvrzena ve víře všech časů. Důvodem je, že víra je teologická ctnost, jejímž předmětem je Bůh a proto nikdy nemůže být příliš dogmatická v tom smyslu, že neexistuje omyl „nadbytku dogmatu“ nebo „nadbytku jednoho konkrétního dogmatu“. Jestliže by například člověk „superdogmatizoval“ dogma o Vtělení, tj. jestliže by člověk nadmíru zdůrazňoval toto dogma, nevedla by taková „superdogmatizace“ sama o sobě k omylu. Takové zdůrazňování by prostě zvyšovalo explicitní povědomí o tomto dogmatu a došlo by tak k upevnění celé dogmatické struktury. Víra je skutečně prosté a integrální unicum, nikoliv výsledek nějakého druhu aktu sloužícího k navození rovnováhy nebo směsi nesourodých částí.

Proto je fakt, že „superdogmatizace“ Druhého vatikánského koncilu vedla k velice závažné situaci, o které víme a papež ji přiznává, znamením, že koncil sám vnitřně obsahuje prvky, které nejsou v souladu s tradicí: změna koncilu v absolutní pravdu je nevyhnutelným důsledkem jeho nedostatečné vazby na minulost. Tato změna v absolutní pravdu jen zdůraznila novátorské prvky, které již byly na koncilu přítomné, aniž by byly vytvořeny ex novo nebo nezávisle na samotném koncilu.

Nedostatečná vazba na minulost se dá ilustrovat nepřítomností anathemat – což jsme již zmiňovali – která v dokonalé kontinuitě charakterizuje koncil i pokoncilní Církev.

Závěr

Zdá se nám, že celý problém zrozený z hermeneutiky kontinuity má výhodu v tom, že vynesl na světlo základní problém koncilu: spíše než o problém obsahu jde o problém strukturální.

-          Koncil v klasickém smyslu neučí, ale přináší stará vyjádření a obsah společně s novými vyjádřeními a obsahem; prvky dogmatické povahy a úvahy pastorační a podmínečné povahy.

-          Výsledek toho nemá definitivní hodnotu, ale spíše vytváří základní platformu pro neustálé a nepřetržité nové výklady, vždy živé a moderní, které se nedají ukotvit v konkrétní historický okamžik, ani vyjádřit skrze stálé a neochvějné výroky.

To, s čím se zde setkáváme, je nepotlačitelné hermeneutické hnutí, které se nedá nikdy zastavit, dokud nebude zastaven sám koncil, tj. dokud hnutí, které uvedl do pohybu, nedojde konce.

Aby se dosáhlo tohoto výsledku, bude pravděpodobně nezbytné především přivést rozum zpět k myšlence, že existuje absolutní pravda, která může být vyjádřena a popsána skrze definitivní dogmatická tvrzení, která si nevyžadují, ani nepožadují jakoukoliv dodatečnou hermeneutiku.

Takové jsou klasické dogmatické formulace neměnné a věčné tradice Církve: jsou vzdáleny tomu, aby utvářely „neúplný a rozporuplný“ pojem tradice, vzdáleny tomu, aby utvářely „ustrašenou“ tradici. Tyto formulace jsou jediným prostředkem schopným předávat apoštolskou víru až do konce času.

Poznámky:

1)      Vyjádření „hermeneutika kontinuity“ používáme z důvodu pohodlnosti, protože je jistě nejobecněji používané k popisu typu hermeneutiky, kterou zmiňuje papež v protikladu k hermeneutice „diskontinuity nebo roztržky“. Přesněji řečeno, mluví papež o „hermeneutice reformy“.

2)      Msgr. Guido Pozzo, současný tajemník Komise Ecclesia Dei, v nedávné debatě 2. července minulého roku ve Wigratzbadu v Německu hovořil o „parakoncilní ideologii“, která prý „od počátku převzala kontrolu nad koncilem a přenesla se na něj. Tímto vyjádřením se neodkazujeme na něco, co se vztahuje na koncilní texty, ani na úmysl jeho členů, ale na obecný rámec výkladu, do nějž byl koncil zasazen, a který fungoval jako druh vnitřního formování veškerého budoucího chápání dokumentů a událostí. Koncil není parakoncilní ideologií.“ To je závažný přístup, který je zřetelně spojen se zproštěním koncilu viny, což vyplývá z kontextu.

3)      Bohužel jediný význačný akt Jana Pavla II. vůči tradici ji klade ne zcela do pozitivního světla. Odkazujeme se zde na odsouzení Bratrstva sv. Pia X. v roce 1988, které papež obvinil, že zastává „protichůdný a rozporuplný“ pojem tradice. Toto odsouzení bylo nepochybně úderem proti tradicionalistickému chování spíše než proti jednotlivé osobě. Je zajímavé poukázat na to, že Benedikt XVI. vlastně vztahuje všechny pokoncilní problémy k výkladu roztržky s tradicí, zatímco jeho předchůdce vztahoval tyto problémy k částečnému a neúplnému aplikování koncilu. Na jedné straně to byl omyl přemíry, na druhé nedostatku.

4)      Motu Proprio „Summorum Pontificum“ zamýšlené jako konkrétní a příkladné aplikování hermeneutiky kontinuity v oblasti liturgie, pouze svedlo dohromady staré a nové, aby zdůraznilo jejich údajnou kontinuitu a podpořilo vzájemné obohacení a vyloučilo tak jakýkoliv zpětný soud o kvalitě liturgické reformy. V tomto smyslu to přímo nezpochybňuje aplikaci koncilu provedenou skrze reformu Pavla VI.

Kdyby ale nové již bylo v dokonalé kontinuitě se starým, nemělo by skutečně žádný smysl svádět je dohromady a bylo by to docela jednoduše nadbytečné, protože nový ritus sám je vyjádřením kontinuity. A především, proč by starý ritus nebyl univerzální Církví přivítán velmi prostě a přirozeně zpět? Je to opět pokus oslavovat kontinuitu, která byla ztracena, což oni nejsou ochotni to připustit.

5)      Anathemata, tj. odsouzení omylů odporujících definovaným pravdám, vždy charakterizovala tradiční Magisterium, ať už v kontextu koncilu nebo ne. Vyjadřují vůli Církve učící „definovat“ a následně „ukládat za povinnost“. Jejich nepřítomnost v dokumentech Druhého vatikánského koncilu byla vždy prezentována jako znamení, že není přítomna vůle „ukládat povinnost“ a tudíž jako důkaz toho, že tyto dokumenty nejsou neomylné. Tento argument spočívá na skutečnosti, že Církev nemůže definovat pravdu víry, aniž by ji zároveň s tím uložila za povinnost rozumu jako pravdu, jíž se musí věřit.

6)      Proslov Msgr. Pozza si zasluhuje několik dodatečných poznámek kvůli úřední autoritě řečníka [Msgr. Pozzo je členem Římské kurie – pozn. překl.]. Msgr. Pozzo uměle rozlišuje tři faktory jako příčiny hermeneutiky roztržky. Prvním je odstranění anathemat, o němž jsme již mluvili; druhým je převod katolického myšlení do kategorií moderní doby: „Otevření se Církve zájmům a požadavkům modernosti (viz Gaudium et Spes) je parakoncilní ideologií vykládáno jako nezbytnost smířit křesťanství a současné filozofické myšlení a kulturní ideologii. Je otázkou intelektuální a teologické akce, která v podstatě přináší zpět myšlenku modernismu odsouzenou na počátku 20. století sv. Piem X.“

Nelze popřít, že Msgr. Pozzo říká něco velice pravdivého, když v současné krizi vidí obnovu modernistických myšlenek odsouzených Piem X. Zdroj problému však přichází dříve a je mnohem radikálnější. Msgr. Pozzo by bohužel mohl svobodně prohlásit i opak a byl by stejně vítán v okruhu opačných názorů, které všechny tvrdí, že jsou věrné koncilu. Jak je to možné? Nemůžeme o nic více než v jiných citovaných případech zredukovat vše na špatnou funkčnost výkladu. Koncil chtěl především čelit moderní době, moderní antropologii, modernímu myšlení... jak sám Benedikt XVI. vysvětluje na mnoha místech ve svém proslovu z 22. prosince 2005: „Koncil musel novým způsobem určit vztah mezi Církví a moderní dobou.“ Toto se však koncil rozhodnul učinit bez toho, že by pranýřoval a odsoudil odpadlického a imanentního ducha moderního myšlení tím, že hledal nový přístup: přesně tím, co na koncilu chybělo, byla anathemata, toto „bezpečnostní zábradlí“, na něž se Msgr. Pozzo odkazuje. Zdá se nám vcelku normální, že koncil otevřel cestu odlišným a protichůdným výkladům tím, že nedefinoval a neodsuzoval, jak se dříve klasicky dělo. Je docela možné chtít po 45 letech ukládat za povinnost jeden výklad namísto jiného, když všechny zastávají základní rozpornost koncilních dokumentů.  Msgr. Pozzo má svobodu se vyjádřit, jak výše činí, ale jiné církevní osobnosti, jako jsou například biskupové, se mohou vyjádřit stejně svobodně... a mohou přijít s rezolutně jinými náhledy. Jedinou svobodou, která není nikomu zaručena, je svoboda odstranit prvotní příčinu mnohoznačnosti, dvojsmyslu, „circiterismu“ (abychom použili termín oblíbený Ameriem) [zde zřejmě ve smyslu „obcházení něčeho“ – pozn. překl.], který umožňuje společnou existenci nejprotichůdnějších pozic.

Třetím faktorem, na nějž se Msgr. Pozzo odvolává, je nesprávný výklad myšlenky „aggiornamenta“. Toto téma se jeví jako svázané s předešlým, ačkoliv má svou vlastní charakteristiku, kterou představíme níže:

„Termínem „aggiornamento“ chtěl papež Jan XXIII. naznačit prvořadou povinnost Druhého vatikánského koncilu. V myšlení papeže a koncilu však tento termín nevyjádřil vše, co se v jeho jménu vykonalo v ideologickém přijetí v pokoncilní Církvi. „Aggiornamento“ v papežském a koncilním smyslu mělo vyjadřovat pastorační záměr Církve nalézt vhodnější a příhodnější způsoby, jak přivést občanské mravní přesvědčení současného světa k uznání věčné pravdy spásonosného poselství Krista a věrouky Církve. Láska k pravdě a misionářský zápal ke spáse lidí jsou základem principů působení „aggiornamenta“ zamýšlených a chápaných Druhým vatikánským koncilem a papežským Magisteriem, které jej následovalo.

„V rozporu s tím byl skrze parakoncilní ideologii šířenou zvláště neomodernistickými katolickými skupinami intelektuálů a sekularisty, světskými silami masmédií termín „aggiornamento“ chápán a předkládán jako obrat církevního postoje k současnému světu: od nepřátelství k jeho přijetí. Ideologická modernost – která se nesmí směšovat s legitimní a pozitivní autonomií vědy, politiky, umění a technického pokroku – si za základní princip vzala odmítnutí Boha, křesťanského Zjevení a Milosti. Není tudíž, pokud jde o víru, neutrální. Právě ta věc, která vedla k ideji smíření Církve se současným světem, tak paradoxně vedla k zapomenutí toho, že protikřesťanský duch světa je dále aktivní v dějinách a kultuře [to je ale fakt, který, jak se zdá, koncil nedostatečně zdůraznil – poznámka autora článku]. Pokoncilní situaci tak již Pavel VI. v roce 1972 popsal takto:

„Jistými trhlinami ve zdi vniknul satanův dým do chrámu Božího. Vidíme pochyby, nejistotu, zmatení, znepokojení, nespokojenost, konflikty. Pochyby vstoupily do našeho svědomí, vstoupily okny, u kterých se předpokládalo, že jsou otevřená světlu. V Církvi také panuje tento stav nejistoty. Věřili jsme, že po koncilu nadejde pro dějiny Církve slunečný den. Namísto slunce máme mraky, bouřky, temnotu, hledání a nejistotu. Jak se to mohlo stát? Zasáhla nepřátelská moc, jejíž jméno je ďábel, ona tajemná bytost, na níž činí ve svém dopise narážku sv. Petr. (Pavel VI. kázání z 29. června 1972)

„Bohužel, vlivy toho, co popsal Pavel VI., nezmizely. Cizí způsob myšlení vstoupil do katolického světa a vyvolává zmatení, svádí mnohé duše a mate věřící. Existuje „duch sebezničení“, jež prostupuje modernismus, který kromě jiného převzal kontrolu nad velkou částí katolického tisku.“

Proslov Msgr. Pozza je nesmírně výmluvný a znovu vzkřísil proslulý popis [věci] ze strany Pavla VI. Papež hovořil o „trhlině“, která však ještě zřejmě nebyla v rámci rozboru, který podává tento prelát, identifikována. Nebudeme opakovat to, na co už jsme poukazovali a co se zdá zřejmé, pokud jde o původ této „trhliny“.

Prostě poznamenáváme, že „aggiornamento“ znamená spojitost s podmíněným „dneškem“, který již zítra bude pryč. Předpokládá tedy komplexní spojitost mezi transcendentními prvky a prvky, které se mění. Také v tomto bodě koncil nechtěl ustavit pevné a určité body souvztažnosti (a v jistém smyslu je nemohl dát kvůli nepředvídanosti „dneška“, s nímž měl být svázán), ale vnořil se do přepracovávání, které ještě neskončilo a které vlastně nikdy neskončí kvůli samotnému toku dějin. Zde máme základní aspekt hermeneutického problému, který budeme zkoumat v průběhu této studie a který se týká našeho čtenáře.

V tuto chvíli postačí zdůraznit, že nic podmíněného nikdy ze své povahy nemůže být definitivní nebo být předmětem pevných definicí, ale je přísně omezeno na oblast historického vývoje. Všimněte si, že Církev se vždy uzpůsobovala novým situacím, takže v tomto ohledu nepředstavoval koncil výjimku. Zdá se ale, že koncil – bez nutného rozlišení – pokrývá to, co patří do oblasti věrouky i to, co se týká historické podmíněnosti. Tento nedostatek srozumitelnosti a rozlišení představuje stálý faktor zmatení a dogmatizace toho, co se dogmatizovat nedá. Obecně řečeno, výzvy k autoritě koncilu nikdy nekonfrontují tento nejzřejmější problém.

7)      Krátce řečeno, hermeneutika kontinuity má uvést v soulad prvky, které se jeví naprosto neslučitelné: tradici, koncilní dokumenty, současný vývoj lidstva.

8)      Toto vyjádření poprvé použil kardinál Ratzinger 13. července 1988 během konference s chilskými biskupy, na níž kardinál při komentování „případu Lefebvre“ představil jisté analýzy a úvahy, v nichž nalézáme zárodky základních principů hermeneutiky kontinuity. Ocitujeme zde krátkou pasáž:

„Nutným úkolem je obhájit Druhý vatikánský koncil proti Msgr. Lefebvrovi jakožto platný a pro Církev zavazující. Samozřejmě existuje omezený způsob myšlení, který izoluje Druhý vatikánský koncil, a který vyprovokoval tuto opozici. Existuje o tom mnoho zpráv, které dělají dojem, že od Druhého vatikánského koncilu dále se vše změnilo a že to, co jej předcházelo, nemá žádnou hodnotu nebo ji má při nejlepším jen ve světle Druhého vatikánského koncilu.

„Druhý vatikánský koncil není považován za součást celé živé tradice Církve, ale za konec tradice, nový počátek od nuly. Pravdou je, že tento konkrétní koncil nedefinoval vůbec žádné dogma a záměrně se rozhodnul jakožto výlučně pastorační koncil setrvat na prosté úrovni. A přesto jej mnozí berou tak, jako by ze sebe učinil druh superdogmatu, který odnímá důležitost všemu ostatnímu.

„Tato idea se posiluje tím, co se nyní děje. To, co bylo dříve považováno za nejsvětější – forma, v níž byla liturgie předávána – se náhle jeví jako ta nejzakázanější věc ze všech, jediná věc, kterou lze s jistotou zakázat. Je netolerovatelné kritizovat rozhodnutí, která byla přijata od koncilu. Na druhou stranu, jestliže lidé zpochybňují dávná pravidla, nebo dokonce i velké pravdy víry – například tělesné panenství Panny Marie, tělesné Vzkříšení Ježíše, nesmrtelnost duše atd. – nikdo si nestěžuje, nebo tak činí jen s největší zdrženlivostí. Já sám, když jsem byl profesorem, jsem viděl, jak přesně týž biskup, který před koncilem propustil opravdu bezúhonného učitele pro určitou hrubost projevu, nebyl připraven po koncilu propustit profesora, který otevřeně popíral určité základní pravdy víry.

„To vše vede velký počet lidí k tomu, aby se ptali sami sebe, jestli dnešní Církev je opravdu stejná jako Církev včerejška, nebo jestli byla změněna na něco jiného, aniž by se to řeklo lidu. Jediným způsobem, jak učinit Druhý vatikánský koncil přesvědčivým, je prezentovat jej jaký je – jako jednu část neporušené, jedinečné tradice Církve a její víry.“

Zdroj: St. Thomas Aquinas Seminary

Překlad: D. Grof