Výňatek z kázání biskupa Fellaye, 2.2.2012
Výňatek z kázání biskupa Fellaye na svátek Očišťování Panny Marie, 2.2.2012
(Poznámka: Text zachovává charakter mluveného slova.)
Bratrstvo sv. Pia X. je založeno Církví a v Církvi a my říkáme, že Bratrstvo existuje dále, navzdory skutečnosti, že se předstírá, že neexistuje, že bylo potlačeno v roce 1976 (očividně při nerespektování zákonů Církve samé). A proto pokračujeme. A náš drahý zakladatel mnohokrát, mnohokrát trval na důležitosti existence Bratrstva. A jak se doba vyvíjí, myslím si, že toto musíme mít na paměti – a je velice důležité, abychom si udrželi tohoto katolického ducha.
Nejsme nezávislou skupinou. Dokonce i když bojujeme s Římem, jsme takříkajíc stále s Římem. Bojujeme s Římem, nebo, chcete-li, proti Římu zároveň s Římem. A tvrdíme a stále říkáme, že jsme katolíci. Chceme zůstat katolíky. Mnohokrát jsem Římu říkal: snažíte se nás vyhodit mimo. A my chápeme, že by pro nás bylo mnohem snazší být mimo. Měli bychom mnohem více výhod. Chovali byste se k nám mnohem lépe! Podívejte na protestanty, jak jim otevírají kostely. Před námi je zavírají. A my říkáme, že nám na tom nezáleží. Jednáme před Bohem. Snášíme utrpení ze strany Církve. Dobře. Samozřejmě se nám to nelíbí. Ale měli bychom tam zůstat v pravdě. A musíme stát zatím, že patříme do Církve. Jsme katolíci. Chceme být a zůstat katolíky. A za tím je velice důležité si stát.
Je také důležité, abychom si nakonec nepředstavovali katolickou Církev, která je jen plodem naší představivosti, ale která již není reálná. A s tou reálnou máme problémy. Skutečnost, že s ní máme problémy, činí věc ještě obtížnější. Nedovoluje nám to takříkajíc zavřít dveře. Naopak je naší povinností stále tam chodit, klepat na dveře a neprosit, abychom mohli vejít (neboť již jsme uvnitř), ale prosit je, aby se obrátili, aby se změnili a vrátili se k tomu, co tvoří Církev. Je to veliká záhada, není to snadné, protože zároveň musíme říkat: ano, uznáváme tuto Církev – to říkáme ve Vyznání víry, věřím v katolickou Církev – takže uznáváme, že existuje papež, existuje hierarchie, uznáváme to.
V praxi ale na mnoha úrovních musíme říci ne. Ne protože nás to netěší, ale protože o tom již Církev promluvila. Dokonce mnohé z těchto věcí odsoudila. A tak jsme se ve svých rozhovorech s Římem ocitli abych tak řekl ve slepé uličce. Klíčovým problémem v našich rozhovorech s Římem bylo skutečně Magisterium, nauka Církve. Protože oni říkají: „my jsme papež, my jsme Svatý stolec“ – a my říkáme: ano. A tak oni říkají: „my máme nejvyšší pravomoc“ a my říkáme: ano. Oni říkají: „ my jsme poslední instancí, pokud jde o nauku a jsme nezbytní“ – Řím je pro nás nezbytný, abychom měli víru a my říkáme: ano. A pak nám řeknou: „buďte tedy poslušní“. A my říkáme: ne. A tak nám říkají: „jste protestanti. Kladete svůj úsudek nad Magisterium dneška.“ A my jim odpovídáme: jste modernisté. Tvrdíte, že nauka dneška se může lišit od nauky včerejška. My říkáme, že když se přidržujeme toho, co Církev učila včera, nutně se přidržujeme i nauky Církve dnes. Protože pravda není vázána časem. Pravda je nad ním. Co bylo řečeno jednou, zavazuje ve všech dobách. To jsou dogmata. Takový je i Bůh, Bůh je nad časem. A víra se přidržuje pravdy Boží. Je nad časem. Proto Církev dneška je vázána, aby byla a musí být jako (nejen jakoby) Církev včerejška. A tak, když vidíte současného papeže říkat, že musí v Církvi existovat kontinuita, říkáme: samozřejmě! To jsme říkali po celou dobu. Když mluvíme o tradici, je to přesně v tomto významu. Oni říkají, že musí existovat tradice, musí existovat kontinuita. Druhý vatikánský koncil byl vytvořen Církví, Církev musí být spojitá, takže Druhý vatikánský koncil je tradicí. A my říkáme: promiňte, prosím?
Jde to dokonce ještě dál, moji drazí bratři. Bylo to tak při rozhovorech. Na konci rozhovorů přichází toto pozvání z Říma. V tomto pozvání je nabídka kanonické pozice, která má regularizovat naší situaci. A já mohu říci, že to, co je dnes prezentováno, a liší se od toho, co bylo prezentováno 14. září, můžeme považovat za takové, že je to v pořádku, dobré. Dá se říci, že splnili všechny naše požadavky na praktické úrovni. Takže v tomhle neexistuje velký problém. Problém zůstává na jiné úrovni – na úrovni nauky. Ale i zde zacházejí velice daleko – velice daleko, moji drazí bratři. Klíčem je podstata. To oni i říkají: „toto musíte uznat, musíte uznat, že koncilní body, které představují obtíž – body, které jsou víceznačné, u nichž jde o roztržku – tyto body jako ekumenismus, náboženská svoboda, tyto body musí být chápany konzistentně s neměnnou naukou Církve.“ „Je-li tedy něco z koncilu víceznačné, musíte to chápat tak, jak to Církev vždy ve všech dobách učila.“
Jdou dokonce ještě dál a říkají: „musí se odmítnout cokoliv, co odporuje této tradiční nauce Církve.“ No, tohle jsme říkali vždy. Úžasné, že? Řím nám ukládá tento princip. Úžasné. Pak můžete dumat nad tím, proč nepřijmout? Mí drazí bratři, stále je tu problém. Problémem je, že oni v tomto textu podávají dvě aplikace toho, jako co a jak musíme chápat tyto principy. Těmito dvěma příklady, které nám dávají, jsou ekumenismus a náboženská svoboda, jak jsou popsány v novém katechismu katolické Církve, což jsou přesně ty dva body, které koncilu vyčítáme.
Jinak řečeno, Řím nám říká: „Toto jsme dělali celou dobu. Jsme tradiční, Druhý vatikánský koncil je tradice. Náboženská svoboda, ekumenismus je tradice. Jsou plně konzistentní s tradicí.“ A vy přemýšlíte, kam to jdeme? Jak na to odpovíme, souhlasíme nebo ne? Když i o principech, kterých jsme se my drželi a vyslovovali je, oni tvrdí: „ano, je to v pořádku, můžete je říkat, protože znamenají to, co jimi míníme i my“. To však je přesným opakem toho, co tím míníme my.
Myslím, že jsme se nemohli dostat ve zmatení dále. Jinak řečeno, moji drazí bratři, to znamená, že oni mají jiný význam slova „tradice“ a možná i slova „konzistence“. A proto bylo naší povinností říci ne. Tohle nepodepíšeme. Souhlasíme s principem, ale vidíme, že závěr je opačný. Veliká záhada! Veliká záhada! Co se tedy stane nyní? Poslali jsme svou odpověď Římu. Oni stále říkají, že nad ní přemýšlí, což znamená, že jsou pravděpodobně v rozpacích. Zároveň si myslím, že teď možná uvidíme, co opravdu chtějí. Chtějí nás opravdu v Církvi nebo ne? Řekli jsme jim velice jasně, jestliže nás přijmete, jací jsme, beze změny, bez povinnosti přijmout tyto věci, pak jsme připraveni. Ale jestli chcete, abychom tyto věci přijali, pak připraveni nejsme. Vlastně jsme teď právě citovali arcibiskupa Lefebvra, který toto řekl již v roce 1987 – před tím několikrát, ale naposledy to řekl v roce 1987.
Jinak řečeno, moji drazí bratři, lidsky řečeno, je těžké říci, jak bude vypadat budoucnost, ale když máme co do činění s Církví, máme co do činění s Bohem, máme co do činění s Boží prozřetelností a víme, že tato Církev je Jeho Církví. Lidé mohou způsobit určité narušení, určitou destrukci. Mohou zapříčinit rozvrat, ale Bůh je nad tím a On ví, jak mimo všechny tyto události – tyto lidské události, tyto podivné děje – Bůh ví, jak vést Svou Církev skrze tyto zkoušky.
Konec těchto zkoušek přijde, nevím ale kdy. Někdy míváme naději, že přijde. Někdy je to jakoby zoufalé. Bůh ví kdy, ale skutečně lidsky řečeno, musíme nějakou dobu počkat, než se dočkáme zlepšení – pět, deset let. Jsem přesvědčený, že za deset let budou věci vypadat jinak, protože odejde generace koncilu a příští generace nemá tuto vazbu na koncil. A už nyní, moji drazí bratři, slyšíme několik biskupů říkat nám: přikládáte tomuto koncilu příliš velkou váhu; odsuňte jej stranou. To by mohla být pro Církev dobrá cesta, aby pokročila vpřed. Odsunout jej stranou, zapomenout na něj. Vraťme se k autentičnosti, k tradici.
Není zajímavé slyšet biskupy říkat tohle? To je nový jazyk! Znamená to, že existuje nová generace, která ví, že v Církvi existují mnohem vážnější věci než Druhý vatikánský koncil, a že se musíme vrátit zpět k těmto vážnějším věcem, mohu-li to tak říci. Druhý vatikánský koncil je závažný, kvůli škodě, kterou napáchal, ano, to je. Ale sám o sobě chtěl být pastoračním koncilem, který je teď skončený. Víme, že kdosi, kdo pracuje ve Vatikánu, napsal disertační práci o Magisteriu Druhého vatikánského koncilu. Sám nám to řekl. A nikdo na římských univerzitách nebyl připraven tuto práci přijmout. Nakonec to jeden profesor učinil. Závěr práce je následující: autorita Magisteria Druhého vatikánského koncilu se [závažností] rovná autoritě jakéhosi kázání ze 60. let. A obhájil!
Uvidíme, drazí bratři. Nám je to velice jasné. Musíme se držet pravdy a víry a lnout k nim. Toho se nevzdáme – ať se stane cokoliv. Existují teď určité výhrůžky, samozřejmě z Říma. Uvidíme. Vkládáme toto vše do rukou Božích a do rukou blahoslavené Panny Marie. Ach ano, musíme pokračovat ve svém růžencovém křížovém tažení. Spoléháme na ní, spoléháme na Boha. A pak cokoliv se stane, stane se. Nemohu slíbit nádherné jaro. Nemám žádnou představu o tom, co bude letos na jaře. Co vím je, že boj za víru bude pokračovat, ať se stane cokoliv. Ať už budeme uznáni nebo ne, můžete si být jisti, že progresivisté nebudou šťastní. Budou pokračovat a i my budeme pokračovat v boji proti nim.
Překlad: D. Grof