Římští protestanti
P. Basil Wrighton
Původně otištěno ve vydání časopisu The Angelus v srpnu 1982. P. Wrighton odborně ukazuje, jak „duch koncilu“ protestantizuje katolíky.
Ať už je nový „ekumenismus“ čímkoliv nebo říká cokoliv, prostým faktem zůstává, že existuje fundamentální rozpor mezi „katolictvím“ a „protestantstvím“. Stačí se jen zahloubat do historie těchto dvou náboženství, abychom viděli, jak si odporují a jak se navzájem vylučují. Zatímco jedno prohlašuje, že vykládá Boží zjevení na základě Bohem propůjčené autority a spravuje nadpřirozené svátosti jakožto prostředky Boží milosti, druhé tvrdí, že pouze komentuje Písmo sv. ve světle lidského rozumu a důsledně se vyhýbá čemukoliv nadpřirozenému nebo zázračnému. Zatímco jedno obhajuje veliká křesťanská tajemství Svaté Trojice, Vtělení, Vykoupení a reálné Přítomnosti Krista ve svátosti oltářní, druhé začalo o těchto tajemstvích velmi silně pochybovat včetně toho, že některá nebo všechny odmítlo jako staromódní pověry. Totéž platí, pokud jde o dobré anděly, démony, peklo, očistec a nebe – to vše je pro katolíky velmi reálné, ale velice nereálné pro protestanty. V každém případě pro ty současné.
Protestantská mentalita je totiž ve své podstatě skeptická a podporuje další rozdělení. Když se protestanti oddělili od mateřského křesťanského stáda a oddali se vrtochům privátního úsudku, pokračovalo to tím, že se vyvíjeli a rozpadali do stále nových sekt. Na čas se drželi zásad křesťanské víry, ale jak byly sekty stále liberálnějšími, měly sklon se těchto zásad vzdávat, nebo je vysvětlovat jinak. „Low-church“ (1) se stává „širokou církví“ a široká církev se vyvíjí v „necírkev“.
Samozřejmě se vyskytují reakce proti této degeneraci. „Fundamentalistické“ [protestantské] menšiny se v různých dobách a na různých místech vzepřely a odmítly jít s dobou a přidržují se jakési vnější podoby původní víry. Racionálnější a vlivnější reakcí byla reakce Newmana a jeho traktariánských (2) příznivců, kteří promýšleli svůj návrat k v podstatě katolické teologii a vznikla z nich „high-church“, skupina v rámci anglikánské hierarchie. V tomto stádě ale nikdy nemohli být doma – jak by také mohli? Sám Newman si velmi rychle uvědomil, že zde nemají žádnou budoucnost, následkem čehož se podrobil Římu a mnoho jeho učedníků jej následovalo, což bylo k jejich užitku i k užitku jejich hostitelů. Nikdy by nás nenapadlo, že se dočkáme zvratu tohoto historického rozhodnutí.
Nyní po Druhém vatikánském koncilu však čelíme doposud neuvěřitelné podívané na masový přesun v opačném směru – přesun katolíků směrem k protestantismu. Započalo to vlivnou klikou modernistických prelátů a jejich „odborníků“, kteří provedli úspěšný převrat na prvním koncilním sezení tím, že rozcupovali schválenou agendu a nahradili ji vlastním programem (srovnej článek Archbishop Lefebvre Preparing the Council, a článek P. Wrightona, Collegiality). To jim dalo jistou kontrolu nad průběhem koncilu a umožnilo jim vytvořit v dokumentech mezery a dvojznačnosti tak, aby je mohli následně využít. „Pastorační“ nikoliv dogmatický charakter tohoto koncilu tím spíše umožnil, aby jeho texty byly náchylné k tendenčním výkladům.
Byla to samozřejmě tatáž progresivistická skupina, která měla za úkol realizovat koncilní dekrety v praxi, a tam započaly nevážnější potíže. Prvořadým zájmem skupiny byla liturgie, která ze všech církevních institucí nejméně potřebovala reformu, a jíž žádný odpovědný katolík měnit nechtěl. Koncil provedl několik opatrných, omezených a rozumných ústupků pro užívání národních jazyků při čtení Písma sv. a v modlitbách, kde zpívá lid. Bez ohledu na toto trval koncil na zachování latiny. Ale to tato skupina nechtěla. Existující lex orandi byl pro nové náboženství překážkou, takže musel být zničen. Církevní dokument nebyl respektován a mše svatá všech časů, nejposvátnější poklad Církve a nejkrásnější věc na této straně nebe, byla vychytrale zničena novotami a nahrazena naprosto odlišným ritem, celém v národním jazyce a často hrubém, celebrovaném zády k oltáři a zbaveném tradičních gest zbožné úcty a slovesných záruk katolické eucharistické nauky – přesně těch věcí, které potlačil i Cranmer (anglikánský reformátor – pozn. překl.). Obětní podstata byla zapomenuta a všechen důraz se přenesl na „upomínku Poslední večeře“ a „hostinu“, přesně jako při protestantské „Večeři Páně“. Zřejmým záměrem bylo učinit eucharistii natolik „ekumenickou“, že by ji bylo možné sdílet i s těmi, kteří nevěří ani v Oběť, ani ve skutečnou Přítomnost. Umí si někdo představit něco hanebnějšího, než tuto zradu sancta sanctorum? Přesto to modernistům procházelo – a stále prochází – a vnucují to celé západní Církvi. Katolická církev žádnou podobnou podvratnou činnost nikdy předtím nepoznala.
A jaký je to národní jazyk! – nedbalá, efemérní mluva ulice a hospod přenesená do sanktuária! Celý koncept liturgie v národním jazyce je vskutku obludný a dá se omluvit pouze naprostou negramotností věřících. Jsou katolíci západu tak negramotní, že nedokážou číst ani v nejjednodušší modlitební knize? Liturgie je ze své podstaty posvátná věc, jde o věčné pravdy oděné neměnnou formou. Jednoduše řečeno, liturgie musí být hieratická nikoliv demotická. To nám Církev říkala po staletí a důrazně to opakovala ještě v roce 1962 (Apoštolská konstituce Jana XXIII. Veterum Sapientia). Teď ale byla Církev donucena vzít svá slova zpět a obrátit se k protestantskému sloganu o „jazyce, jemuž lid rozumí“ – jako by latina byla pro naše lidi po všechna ta staletí pouhým žvatláním!
Protože byl Novus Ordo Missae stvořen jako „ekumenická“ liturgie, je mu vlastní nevyhraněnost. Z toho důvodu zahrnuje množství alternativních formulací (Confiteor, kánony atd.), které si může zvolit celebrant, a dále také zahrnuje uměle vytvořené nejednoznačnosti ve formulacích, v nichž jde o jednoznačnou katolickou nauku (např. při transsubstanciaci nebo Oběti). Výsledkem toho všeho je, že se rozvířila kontroverze mezi věřícími, zda může být nová liturgie považována za svátostně platnou. Pokud bychom se na tuto možnost dívali záporně, znamenalo by to zpochybňovat Bohem danou autoritu Církve, která tyto změny schválila. Ale pečlivé studium prací jako je mistrná trilogie Michaela Daviese Liturgical Revolution (Liturgická revoluce), nám ukáže, že nutné minimum pro to, aby byla mše platná, bylo zachováno, ale v tak naprosto protestantizovaném uspořádání a mentalitě, že je mnohem pravděpodobnější, že může docházet k pokleskům končícím neplatností mše a nelze očekávat, že katolická víra v takovém prostředí přetrvá nebo bude vzkvétat. Vše, co tuto víru chránilo a vyživovalo, bylo nemilosrdně odstraněno v zájmu „ekumenismu“ a účinky této revoluce lze jednoduše vidět na hromadných odchodech z Církve, které po ní následovaly.
Novus Ordo byl jen první krok. Tato skupina měla v rukávu mnoho dalších změn. Revoluce měla být „permanentní“, věřícím neměl být dopřán žádný oddech z otřesů a skandálů. Brzy přišlo přijímání na ruku, neopodstatněná profanace vypůjčená od holandských opozičníků a v rychlosti leckde v Církvi prosazená biskupskými konferencemi, které tuto věc obdivovaly, a to přes papežský protest a znechucení lidu. Pak přišli laičtí spolupracovníci, muži i ženy, kteří podávali Svaté přijímání, zatímco kněz na to shlížel ze svého stolce – bez práce a nadbytečný. Jde o rychle probíhající proces desakralizace. Nic už není posvátné nebo nedotknutelné. Všechno to, co bylo v našem náboženství od nepaměti posvátné, je snižováno na běžnou a profánní úroveň a má se přizpůsobit duchu této doby.
Tolik k tomu, co pokračuje ve stále se rozšiřujících mezích zákona s oficiálním schválením. Neřekl jsem ještě nic o záplavě pobouření a svatokrádeží, které se objevily hned po Novus Ordo, protože ty by měly být odporné dokonce i progresivistům. Za starého řádu se prostě nestávaly, je za ně tudíž zodpovědný nový řád. Ale autority nedělají nic, aby je napravily. Zdá se, že neexistují žádné limity toho, co nyní biskupové budou ještě tolerovat – alespoň pokud se oněch zneužití dopouští liberální, revoluční křídlo. Ale pokud se nějaký ubohý strádající katolík z druhé strany pokusí oživit /tradiční/ mši svatou pak přijde kritika! Jediným hrdelním zločinem je, jak se zdá, věrnost katolické tradici.
Když prezident organizace Una Voce v rámci rozhovoru s arcibiskupem (nyní kardinálem) Benellim v Římě v říjnu 1976 poukázal na existující liturgický zmatek a otázal se, jak se dá s ohledem na tento stav věcí ospravedlnit potlačení staré mše, bylo mu řečeno: „ti, kteří chtějí zachovat starou mši, mají odlišnou ekleziologii“. To řekl jeden z nejbližších poradců tehdejšího papeže a znamenalo to, že s těmi, kdo jsou věrní katolické tradici, se má zacházet jako s disidenty. Rčení „quod semper, quod ubique, quod ab omnibus“ („to, co se věřilo všude, vždycky a všemi“) jako kriterium pravověrnosti bylo zavrženo ve prospěch nové „stranické linie“, která odporuje celé předešlé katolické tradici. To, co bylo zakazováno a zavrhováno včera, se dnes stává legálním a zítra to bude povinné. To, co vždy bylo vnímáno jako černé, je nyní bílé a naopak – protože to říká Strana. Blíží se to bolševickému kritériu mravnosti: dobré nebo špatné je prostě to, co pomáhá nebo překáží Straně.
Sám papež Pavel VI. hovořil o „nové orientaci“ v životě Církve a v liturgii po Druhém vatikánském koncilu a za jeho pontifikátu bylo jedinou obžalobou proti arcibiskupu Lefebvrovi to, že Jeho milost nepřijala tuto osudnou orientaci. On ji nemohl přijmout - my ji nemůžeme přijmout – protože je to v Církvi naprostá novota, nový étos neslučitelný s katolickou dogmatickou tradicí. Pokud přijmeme tuto orientaci, musíme být přesvědčeni o tom, že nauka Církve se zcela mýlila po všech těch dvacet století dějin od apoštolů až do doby, kdy nakonec v 60. letech 20. století díky Bugninimu a jeho mužům přišlo „osvícení“. Byl to obrat o 180° stupňů od nadpřirozeného a transcendentního k přirozenému a světskému, od Božského k čistě lidskému. Kdo má oči k vidění, může den ode dne vidět jasněji, že takovýto periagoge (obrat – pozn. překl.), pokud se při něm setrvá, může vést pouze ke zničení katolického a křesťanského náboženství.
Modernistická a progresivistická skupina, která se po koncilu chopila moci v Církvi a stále se posiluje selektivním výběrem do funkcí, jde stejným směrem jako protestantští reformátoři, které tak věrně kopírovala v nové liturgii. Pohybuje se ale mnohem rychleji a dále, než jak šli oni. Je liberálně protestantská, což znamená, že je v dlouhodobém horizontu nekřesťanská a protikřesťanská. Stala se spojencem sekulárního humanismu, který nyní v západním světě vládne, a snaží se sblížit s komunistickými zeměmi, když předtím způsobila, že byl koncil neúspěšný v odmítnutí této největší světové hrozby, totiž komunismu.
Je nutno poznamenat, že ideologie liberálního protestantismu je prakticky tatáž jako ideologie modernismu, která se o něco později objevila v katolické Církvi. Rozkládá tradiční víru velmi podobným způsobem a obě tyto ideologie lze vnímat jako prolínající se fáze při ničení křesťanstva. Takovouto poznámku učinil i sv. Pius X. ve své encyklice Pascendi v roce 1907: historický protestantismus a modernismus, říká, jsou po sobě jdoucími fázemi vývoje k ateismu.
Současní liberálové (například ti, co píšou do exkatolického časopisu Tablet) mají sklony vychloubat se tím, že katolické náboženství prodělalo v důsledku Druhého vatikánského koncilu „proměnu“. Nebo spíše v důsledku „ducha Druhého vatikánského koncilu“, což je strašidlo, které bylo stvořeno, aby velmi často obracelo literu koncilu v její opak. Zdá se, že se jim nepodařilo pochopit, že katolické náboženství je takové povahy, že „proměna“ – to jest radikální a permanentní změna – jej může jedině zničit.
Z těchto a z mnoha dalších postřehů, které by šlo uvést, se vynořuje obrázek Církve, která je k nepoznání odlišná od Církve, v níž jsme vyrostli – je spíše jako ošklivá, vrásčitá macecha na místě Svaté matky Církve, kterou jsme znali a milovali v době před koncilem. Není to jen ekleziologie, která je jiná. Vše je jiné. Falešný „ekumenismus“ má za cíl zahladit rozdíly mezi pravým a falešným náboženstvím tak, aby se katolická nauka dostala do tavícího kotlíku se vším ostatním. Odmítá se Tridentský koncil a protireformace s tím, že už nejsou „relevantní pro dospělého člověka“ dvacátého století. Kristovo hierarchické království Boží, přesahující prostor a čas, musí nyní ustoupit „Božímu lidu“, který je světský, demokratický, liberální a rovnostářský. Hierarchické kněžství se už dále nesmí rozlišovat od všeobecného kněžství věřících a papež se musí vzdát své svrchované a otcovské autority a sám se podvolit tomu, aby byl primus inter pares (první mezi rovnými – pozn. překl.), mluvčím biskupů, jejichž „kolegialita“ si nárokuje to, že je na nich, aby rozhodovali ve výboru všechny otázky na základě většiny hlasů.
S tím, jak je tato nauka osekána za účelem falešné shody nesourodých částí, a s tím, jak je svrchovaná autorita přenášena na výbor, se vyhlídky pokoncilní Církve stávají neradostně protestantskými a nakonec i nekřesťanskými. Dalším katastrofickým vývojem je, že neomodernisté se vypořádali s morálními pravdami a s představou hříchu jako urážky Boha a zredukovali mravnost na „situační etiku“ sekulárního humanismu, v níž je doslova vše povoleno potud, pokud se člověk domnívá, že to vyhovuje jeho potřebám nebo to rozvíjí jeho „osobnost“.
Když byl hřích „zameten pod koberec“, shledalo se, že ony dvě bašty katolické spirituality, zpověď a pokání, jsou samozřejmě nepotřebné. Z kostelů jsou odstraňovány opuštěné zpovědnice a tato svátost, pokud se využívá, má sklon být jakýmsi druhem psychiatrického sezení. Co se týká nařízení půstu a zdrženlivosti, ta jsou prakticky zrušena. Před koncilem se půst a zdrženlivost, nebo obojí, týkaly asi sta dní v roce. Od té doby došlo k masové redukci až na směšné dva dny v roce! To je další ústupek protestantismu, který od svého prvopočátku opovrhoval těmito zbraněmi ducha. Tato progresivistická ideologie samozřejmě ovládla katolické školy, semináře a univerzity a koupila si katolický tisk: všechny tyto instituce upadají, nebo už upadly do kategorie „exkatolické“. Dokonce i nákladné katolické školy vedené náboženskými řády se připojily k modernistickému trendu. Mnozí věrní katolíci seznali, že mají povinnost vzít své děti pryč z „katolických“ škol, aby zachránili jejich víru. Co se týká ostatních, současná nešťastná generace dětí bude zřejmě z větší části ztracená. Jediná naděje ryzí katolické výchovy nyní leží v nových organizacích a to za cenu velkých obětí a bojů zbytku věřících. Zbytek vyvolený skrze milost jistě zůstane kvůli přetrvání Církve, ale většina kdysi katolické populace, ti, kteří se nerozhýbou k odporu a protestu proti tomu, co se jim děje a seznávají, že je pro ně jednodušší plout s pokoncilním proudem, se denně a viditelně čím dál více přizpůsobují chováním, mravy a vírou ke svým protestantským bližním a brzy budou od nich k nerozeznání. „Ekumenismus“ tak dosáhne svého cíle, nikoliv návratem oddělených bratří do jediné pravého stáda, ale mohutným odpadlictvím z tohoto stáda pod vedením jeho vlastních pastýřů. To je ohromný výprodej katolické pravdy.
Hrozivý příklad tohoto výprodeje lze pozorovat na „pastoračních“ radách a kongresech posledních let – to jsou modernizované „loupežné rady“ laiků a duchovních, schválené a navštěvované národními hierarchiemi na podporu „obnovy“ neboli revoluce. Mezi nechvalně známé patří holandské a americké kongresy (například detroitský „Call to Action“ – Výzva k akci) a kongres v Liverpoolu v roce 1980. Na těchto nedávných festivalech tlachání a „popové“ teologie volali účastníci (samozřejmě vybraní modernisté) po opuštění, mimo jiných věcí, také značné části mravních zákonů (věčných Božích zákonů). Na konci toho všeho všichni biskupové povstali a nadšeně děkovali a blahopřáli pastoračním plenitelům. Pokud si chce někdo zapamatovat toto conciliabulum (shromaždiště – pozn. překl.), mohlo by do historie docela dobře vejít jako Latrocinium Liverpolitanum („Lupičská rada liverpoolská“).
Jak máme nazývat ono množství exkatolických pastýřů a jejich oveček, kteří zběhli nebo se nechali strhnout k novému náboženství? Možná bychom je mohli nazývat „římskými protestanty“. My starší katolíci jsme nebyli rádi, když nás nazývali římskými katolíky, protože jsme nepřipouštěli, že by existoval nějaký jiný druh katolíků. Ale existuje mnoho druhů římských katolíků a mnoho druhů protestantů a Řím je nyní hlavním sídlem nejen katolické Církve, ale i modernistické mafie, která do něj pronikla a podrobila si jej. V Anglické koleji (seminář v Římě pro katolické kněze z Anglie a Walesu – pozn. překl.), oněch „jeslích“ případných budoucích biskupů, jsme příležitostně živě debatovali o kardinálské ctnosti zvané romanita (římskost). To bylo ve 20. letech 20. století, když byl Řím baštou pravověrnosti a na takovéto ctnosti jsme neviděli nic nepatřičného. Věci v pokoncilní éře jsou velice odlišné a já si často říkám, zda mí současníci a druzi, s biskupskou mitrou nebo bez ní, by bývali neudělali dobře, kdyby naředili svou romanita (římskost) dávkou mnohem upjatější cattolicita (katolicity). Možná jsem mohl některé z nich zachránit, aby neskončili jako římští protestanti.
Když je poslušnost k nepřetržité tradici Církve tak jasně v rozporu s poslušností k jistým držitelům úřadu, kteří se od tradice oddělili, musíme my, jednotliví prostí katolíci, používat náš zdravý rozum a rozhodnout se pro vyšší poslušnost. Prostí věřící tak vždy činili v dobách nakažlivých herezí. Takové krize jsou naštěstí velmi řídké. Nejzávažnější takovou krizí v historii Církve byla ariánská krize ve 4. století, kdy, jak to vyjádřil sv. Jeroným: „celý svět zaúpěl údivem, když si uvědomil, že se stal ariánským“ nebo, jak to říká Newman: „dočasně chyběla funkce ´ecclesia docens´“ (Církve učící, tzn. zjednodušeně řečeno hierarchie – pozn. překl.). V takové krizi žijeme nyní, v krizi modernistické reformace. Církev byla v 60. letech 20. století omámena, aby mohla být z velké části „proměněna“ a v současnosti se postupně probírá a zjišťuje, že je liberálně protestantská. Právě v takovéto situaci věrní katolíci shledávají, že musí čelit neúprosné alternativě stát se buď rebely, nebo odpadlíky.
Když před 1600 lety velká část hierarchie zbloudila od nicejské víry a na čas zaváhal dokonce i papež, vedl sv. Atanáš věřící, kteří stáli za katolickou pravdou, proti světu sevřenému herezí. Mnoho musel vytrpět a byl dokonce exkomunikován, ale nakonec jeho věc zvítězila a víra byla zachráněna. V naší době je tomu podobně. Uprostřed ustavičného blábolení pokoncilní „novořeči“ je slyšet jeden biskupský hlas, který, v čisté francouzštině, podotýká, že jedno náboženství není stejně dobré jako jiná náboženství, že víra a mravy se nemění v závislosti na době a okolnostech, a že (pokud jde o „obnovu“) král je nahý! Kvůli troufalosti těchto názorů a kvůli své věrnosti katolické tradici je pranýřován a pronásledován liberálním vedením Církve, ale neodvolá. Jeho svědectví a jeho dílo pokračuje, a nastane den, kdy obnovená Církev bude blahořečit jeho jméno. A opět se prokáže: magna est veritas et praevalebit (pravda je velká a zvítězí - pozn. překl).
Poznámky překladatele:
1) Termíny „Low-church a „High-church“ začaly být používány v anglikánské církvi během věroučných a církevních změn v 16. a 17. století. Ty skupiny, které upřednostňovaly teologii, bohoslužbu a hierarchickou strukturu anglikánství byly nazývány „High-church“. Ty skupiny, které žádaly více reforem a větší liberalizaci církevní struktury byly nazývány „Low church“ (šlo spíše o pejorativní termín).
2) Traktariáni byli příznivci Oxfordského hnutí, které stálo proti liberálním tendencím a bylo napadáno v pamfletech nazvaných „Tracts for the Times“ (Traktáty pro dnešní dobu). Odtud název pro jeho stoupence.
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof